« « Jako vzor mám zloděje | Ženy v Gaze » »
Dílo Jaroslava Haška o dobrém vojáku Švejkovi si získalo oblibu po celém světě. Povaha málokterého českého hrdiny se vžila v myslích lidí za našimi hranicemi jako ta Švejkova. Ne nadarmo se pro Čechy vžilo klišovité označení národ Švejků. Člověk, který se s Čechy setkal pouze v knize „Osudy dobrého vojáka Švejka“, si typického Čecha představuje jako tlouštíka s dobromyslnou povahou. Ten však nepostrádá vychytralost a smysl pro humor, přestože může na první pohled jevit působit dojmem naprostého idiota.
Švejkovi proto rozhodně nelze upřít nadčasovost. Ta se projevuje i tam, kde by to čekal málokdo. Sedm desítek let před tím než se mu podařilo prodrat na vrchol naší politické scény, se v knize mluví i o Paroubkovi, jehož chování je ne nepodobné nynějšímu předsedovi ČSSD: „Já jsem znal nějakýho kořalečníka Paroubka v Libni. Jednou se mu tam opil nějakej dráteník jalovcovou a začal nadávat, že je to slabý, že do toho leje vodu, že kdyby drátoval sto let a za celej vejdělek si koupil samou jalovcovou a vypil ji najednou, že by moh ještě chodit po provaze a nosit ho, Paroubka, v náručí. Potom ještě řekl Paroubkovi, že je huncút a šaščínská bestie, tak ho mílej Paroubek chyt, votlouk mu jeho pastě na myši a dráty vo hlavu a vyhodil ho ven a mlátil ho po ulici tyčí na stahování rolety až dolů na Invalidovnu a hnal ho, jak byl zdivočelej, přes Invalidovnu v Karlíně až nahoru na Žižkov, vodtud přes Židovský pece do Malešic, kde vo něj konečné tyč přerazil, takže se moh vrátit nazpátek do Libně. Jó, ale v tom rozčílení zapomněl na to, že má ještě asi to všechno obecenstvo v kořalně, že si tam asi budou ti syčani sami hospodařit. A taky se vo tom přesvědčil, když konečné se zas dostal do svý kořalny. U kořalny bylo napolovic stažený roló, u kterýho stáli dva policajti, taky silné nabraný, když dělali vevnitř pořádek. Dopolovic všechno vypitý, na ulici prázdnej soudek vod rumu, a pod pultama našel Paroubek dva vožralý chlapy, kteří byli přehlédnutý policajty a kteří, když je vytáhl, chtěli mu platit po dvou krejcařích, víc prej žitný nevypili.“
To je celý Jiří Proubek, chtělo by se říct. Jenomže šéf sociální demokracie spatřil světlo světa až v roce 1951 na den přesně 17 let před okupací vojsky varšavské smlouvy a 28 let po dopsání díla. Je ale také pravda, že prostředí hospod nižší cenové skupiny bylo Paroubkovi odjakživa velmi blízké. Sám také působil několik let jako náměstek v RaJi, který byl za časů reálného socialismu skutečným rájem a místem zaslíbeným pro všechny, kdo po šichtě hledali odreagování v podobě alkoholového opojení.
Není proto divu, že působení v podniku, pod jehož záštitou fungovala většina podniků od třetí cenové skupiny níže, zanechalo viditelné stopy na Paroubkově vyjadřování. Proto také Paroubek rozumí přáním svých bývalých klientů a šikovně toho využívá v marketingové strategii své strany. Ví, že spoléhat se na bohaté a vzdělané by byla ztráta času.
Ale kdejekej lojza si může při cestě ze směny libovat, že až se mu nebude někdy chtít do práce, nebude už za návštěvu lékaře platit třicet korun. Hned po cestě od lékaře pak určitě zamíří do nejbližšího podniku, kdysi s takovou péčí spravovaného Paroubkem a ušetřené peníze mu vystačí na dvě piva, myslí si.
Byla by obrovská náhoda, kdyby Paroubek, o němž psal Hašek, neexistoval a nebyl předkem toho, kterého všichni známe. Podobné záchvaty vzteku jako ve zmíněné pasáži předvedl Jiří Paroubek loni na jaře při vajíčkové kampani. O spřízněnosti obou Paroubků svědčí i fakt, že oba se ve svém povolání pohybovali v oblasti výčepnictví. Zatímco Haškův Paroubek měl jednu kořalnu, jeho pravděpodobný potomek to dotáhl mnohem dále - působil ve vedení celé sítě výčepů. Jablko nepadá daleko od stromu.
Obrázek: ateo.cz
Pro ChameleonCharlie.cz Dan Rejman
Loading ...
Napište komentář