Chronickým problémem českého politického systému jsou nestabilní vlády s nedostatečnou podporou v poslanecké sněmovně. Pravidlem se staly buď koalice s těsnou nadpoloviční většinou nebo dokonce bez absolutní většiny. Alternativou jim byly menšinové vlády tolerované opozicí za podmínek přesahující hranice politické korupce.
Nedostatečnou podporu v poslanecké sněmovně řešily vlády jak uměly-buď oněmi tolerovanými menšinovými vládami, nebo přetahováním opozičních poslanců označovaných jako „přeběhlíci“. Za viníka byl označen volební systém, a tak jsme mohli být svědky několikerých snah o posílení většinového efektu. Jeden pokus rozmetal ústavní soud, druhý nebyl dotažen do konce.
Na vině není ani tak volební systém, jako spíš silná pozice antisystémových stran s minimálním koaličním potenciálem. Do roku 1998 to byly KSČM a SPR-RSČ, nyní již jen KSČM. Poslanci těchto stran jsou ochotni kdykoliv zvednout ruku proti vládě, ale nemají pak žádnou šanci podílet se na tvorbě vlády, která by onu svrženou nahradila. V této chvíli má smysl diskutovaný mechanismus konstruktivního vóta nedůvěry. Bez odpovídající alternativy by bylo obtížné vládu svrhnout.
Zavedení tohoto mechanismu však bude vyžadovat ústavní většinu v parlamentu a v poslanecké sněmovně disponuje rýsující se koalice pouze 118 poslanci. Chybí tedy dva. Samozřejmě může ve věci změny ústavy dojít ke konsenzu napříč politickým spektrem. Obávám se však, že vládnoucí koalice si vypomůže, jak už to ty naše politické strany umí a jak jsou zvyklé. Zaloví v opozičním rybníčku a uloví alespoň dva poslance. A k těm, co se chytí na vládní udici, pak možná taky připluje nějaký ten „kapřík“…
Loading ...