Jak dostat politickou stranu do červených čísel? Rovnice je poměrně jednoduchá:
M je hodnota veličiny Melčák, tedy náklady na kampaň před volbami, které nakonec zruší Ústavní soud, T je hodnota veličiny Tvrdík, tedy náklady na dvojitou megalomanskou kampaň (pozitivní a negativní) a Pp je hodnota veličiny zvané předseda Paroubek, tedy peníze za hlasy voličů, kteří byli znechuceni chováním stranického lídra.
Zdá se, finanční potíže potkaly po volbách zejména ČSSD. Odborné odhady nákladů na volební kampaň této strany neustále rostou. Poslední zprávy hovoří až o 500 milionech korun podle tabulkových cen, ačkoli ve skutečnosti byla částka zřejmě podstatně nižší díky množstevním slevám.
Věřím, že nejen pravicoví voliči jsou upřímně potěšeni. „Jen ať si socani chvíli zkusí šetřit, vždyť ono jim to jen prospěje! Před volbami slibovali 13. důchody a teď nemají ani na vlastní 13. platy! Třeba se naučí, že dluhy nejsou virtuální! Kde zdroje nejsou, tam ani Špidla nebere!“
Cizí neštěstí vždycky potěší, osobně bych ale vyzval jen k opatrné radosti. V zásadě totiž existují jen tři modely financování politických stran: ze stranických příspěvků, od státu a od soukromých sponzorů. Masové strany živené drobnými příspěvky stovek tisíců členů patří do dob první republiky. Dnes mají obě hlavní politické strany u nás jen nějakých 20 – 30000 členů, takže v úvahu přichází jen zbylé dva modely.
A právě zde se skrývá riziko. Nedostává-li se politické straně příspěvků za hlasy a mandáty (tedy peněz od státu), stávají se sponzorské dary firem a soukromých osob výrazně lákavější. A s tímhle modelem stranického financování nemáme příliš dobré zkušenosti. Vlivný podnikatel, který nabídne štědrý dar výměnou za, řekněme, obsazení prvních míst na stranické kandidátce v komunálních volbách, bude atraktivním partnerem spíše v době utahování opasků.
Takže co s tím? Nechápejte mě špatně, rozhodně nenavrhuji uspořádat veřejnou sbírku na záchranu naší milované strany (DMS CSSD), sociální demokraté přeci jen nejsou v českém politickém ekosystému kriticky ohroženým druhem. Spíše bych se přimlouval za obecnější systémové změny:
- Po finančních skandálech politických stran v 90. letech přešla Česká republika na model financování stran státem. To je zcela v pořádku, mělo by být ovšem odstraněno znevýhodnění malých stran. Snižme dolní hranici vyplácení příspěvku na provoz a za hlasy a zrušme příspěvek na mandáty.
- Rozhodně by měla být zavedena horní hranice nákladů na volební kampaň. O výsledcích voleb by nemělo rozhodovat množství peněz, které může politická strana utratit na mediální masáž voliče. Toto opatření zároveň pomůže ochránit politické strany před nezodpovědným utrácením. Ve Velké Británii, jen tak pro srovnání, byla horní hranice nákladů na volební kampaň stanovena již vroce 1883!
- Měla by být výrazně zpřísněna veřejná kontrola financování politických stran. Odborníci na reklamu dnes pouze odhadují, kolik ta či ona strana vydala za billboardy a novinovou inzerci. Jak je možné, že nemáme zákonem zaručen detailní přehled o účetnictví každé politické strany? Vždyť politické strany jsou v moderních demokraciích základními institucemi výkonu politické moci, které jsou navíc placeny z našich daní.
Pro chameleoncharlie.cz napsal Kamil Gregor
Loading ...