Je mi 20 let a rozhodnu se odkládat 100 dolarů ročně na důchod. Řekněme, že začnu v ten nejméně vhodný okamžik moderních dějin (před krachem na burze v říjnu roku 1929) a vyberu si ten nejrizikovější způsob (nákup akcií). Jak na tom budu za 40 let?
Jistě čekáte, že katastrofálně prodělám, vždyť během těch desetiletí lidstvo zažilo největší hospodářskou krizi následovanou nejničivější válkou v historii. Opak je ale pravdou. Za 40 let si stranou odložím celkem 4100 dolarů, moje úspory však budou mít téměř čtyřikrát vyšší hodnotu (16 100 dolarů).
I po započtení inflace se můj vklad téměř zdvojnásobí (necelých 8000 dolarů v cenách roku 1928). Jen pro srovnání, kdybych si každý rok odkládal 100 dolarů pod polštář, inflace by mi z nich ujedla téměř polovinu (částka by měla hodnotu 2500 dolarů v cenách roku 1928).
Tento výsledek přitom není dán shodou okolností. Peníze se zhodnotí podobným způsobem, ať začnu spořit v jakémkoli historickém okamžiku. Jak je něco takového možné? Nezhodnocuje se totiž jen samotný vklad, ale i předchozí zhodnocení.
Poslední dobou jsem četl několik článků o důchodové reformě. Jejich obsah se dá shrnout následovně: soukromé spoření nemá valný smysl, bankovní ústavy totiž stejně zkrachují nebo je někdo vytuneluje (pak už si na nich nic nevezmete) a jejich reálný roční výnos stojí za houby, pokud tedy zrovna nevykazují ztrátu.
Výše uvedený výpočet nechť je drobným příspěvkem do této diskuze. Ukazuje, že i při kombinaci neuvěřitelně nepříznivých podmínek je dlouhodobé spoření výhodné. Většina lidí začne spořit s vidinou velkého zisku, když jsou burzovní indexy zrovna nahoře, a rychle své peníze vybere, jakmile se burzovní indexy propadnou a úspory začnou ztrácet na hodnotě. Přitom samozřejmě prodělá (nakoupí draze a prodá lacino).
Málokdo si ale uvědomuje, že spoření má smysl, i když jsou ekonomické ukazatele zrovna v červených číslech. Náš příklad to názorně ukazuje. Prvních několik let jsem na celé věci krutě prodělával a i později hodnota mých úspor několikrát dramaticky poklesla. Kdybych ale přestal spořit, skončil bych jen s penězi pod polštářem.
Světová ekonomika sice prochází obdobími konjunktury a krize, přesto však pořád roste. Lidstvo totiž neustále vyvíjí ekonomickou činnost, aby uspokojilo své potřeby. Je možné, aby se její objem za 40 let zmenšil? Jistě, muselo by ale dojít k jaderné válce nebo jiné globální katastrofě. Rozhodně by nestačila žádná z událostí, které jsme zatím zažili.
Kdybychom i přesto byli chronicky pesimističtí a viděli svět jako neustálý kolotoč prudkých hospodářských, společenských a politických změn, nemůže pro nás být přijatelný ani důchodový systém založený čistě na státem garantované penzi:
Po 40 let své peníze poslušně odvádíme státu, aniž bychom měli možnost ovlivnit svým konáním výši budoucí penze vzhledem k platu. Kde je jistota, že nám stát po tak dlouhé době (bezpochyby plné válek, revolucí, státních bankrotů a měnových reforem) vyplatí alespoň zlomek vašeho celoživotního vkladu?
Pro chameleoncharlie.cz napsal Kamil Gregor
Loading ...
V USA to možná funguje. V ČR jsme zažili kupónový podvod a o většinu akcií přišli krachy a podvody velkých, středních i malých a.s. Jediné reálné peníze jsou ty, které mám v peněžence.