Před dvěma dny byl v rámci očisty ministerstva obrany odvolán poslední z „Bartákových mužů“, náměstek Jan Fulík. Pojďte se při této příležitosti s námi podívat, jakou komedii jsou schopni tito jinak neviditelní náměstci rozehrát, pokud mají armádě vnutit jinak nepotřebné hračky za miliardy.
Komedie s nákupem přepravních letounů CASA začala již před dlouhými 11 lety. V roce 1999 jsme vstoupili s velkou slávou do NATO a aliance nám hned dala tři jednoduše splnitelné úkoly, abychom se vůbec na jejích akcích mohli podílet. Měli jsme si koupit čtyři stíhačky na hájení vlastního nebe, 4 vrtulníky pro mírové mise a dva až čtyři letouny, které budou dopravovat vojáky a materiál na mise – poslední požadavek měl od aliance nejvyšší prioritu.
Urgentní nákup letadel ale začali politici prazvláštně odkládat. Nejdříve do toho vlezl nákup stíhaček Grippen, které byly skrze lobbisty výrobce SAAB protlačeny vládě Miloše Zemana jako prvořadý strategický cíl. 14 Grippenů sice díky naší roli v alianci vůbec nepotřebujeme, stejně tak nás asi jen tak nenapadne jeden z našich sousedů, ale 20 miliard vydaných za pronájem poměrně spolehlivě zablokovalo jakékoli další výdaje na pár let dopředu.
Protože jsme neměli vlastní letadla, musela si česká armáda pronajímat pro přepravu vojáků do Afghanistánu, Iráku i Kosova letouny ruské, nebo ukrajinské, což stálo zhruba půl miliardy a dlouhé čekací lhůty komplikovaly všem zúčastněným život.
Po šesti letech nás NATO zase začalo popohánět. Opět se tedy začal zvažovat nákup čtyř transportních letadel, nicméně ani v roce 2005 se letadla nepodařilo koupit, protože česká vláda nakoupila hromadu těžkých obrněnců Pandur. Smlouvu tehdy podepsal za Grossův kabinet těsně před vypršením mandátu Karel Kühnl. Aliance tento nákup nepožadovala, nepočítají s ním ani naše strategické plány, nicméně i tak se rozhodlo nakoupit Pandury za výhodnou cenu 134 milionů za kus, tedy zhruba třikrát dráž, než jiné státy.
K Pandurům se ještě váže jedna perlička – kvůli jejich nasazení v Afghánistánu se rozhodla armáda čtyři kousky vybavit dodatečným pancéřováním za 80 milionů korun. To je určitě dobrá zpráva pro vojáky, nicméně jedním z požadavků armády při „výběrovém řízení“ bylo, aby stroje uměly plavat. A hádejte, kterou schopnost s tunami pancíře navíc Pandury ztratily…
Na podzim roku 2006 se vládě podařilo zrušit objednávky na polovinu původně nasmlouvaných Pandurů, čímž resort obrany přišel k 10 miliardám volných financí, a tak se opět rozběhl nákup transportních letadel. Osloveny byly celkem čtyři společnosti, hlavním kritériem měla být nejnižší cena.
V červenci ovšem ministryně obrany Parkanová výběrové řízení zrušila, protože ministerstvo údajně zjistilo, že oslovit španělskou firmu EADS vyjde ze všeho nejlevněji. Experti se začali bouřit – konkurenční italské letadlo Spartan má silnější motory a na rozdíl od španělských CASA se do něj bez problémů vejdou standardizované přepravní palety NATO. Spartany si navíc objednalo i americké letectvo, které zahraniční techniku nakupuje jen zřídka kdy.
Ministerstvo ovšem přišlo s geniální argumentací: proč bychom měli za letadla platili peníze, když nám je Španělé nabídli výměnou za nepoužívané bitevníky L-159, které nám teď jen hnijí v hangáru a ještě platíme peníze za jejich konzervaci? Bitevníky L-159 jsou totiž jinak zcela neprodejné – řada důležitých náhradních dílů pochází z USA, které ovšem do mnoha zemí díly nechtějí z politických důvodů dodávat. A naše armáda kdysi objednala celkem 72 bitevníků, z nichž slouží pouze 28, zbytek stojí a chytá prach.
Všichni tedy byli nadšení, že se podaří alespoň nějaké udat a tak si zároveň otevřít dveře pro další export. Skutečnost ovšem nebyla tak skvělá – Španělé chtěli za jedno letadlo CASA pět českých bitevníků, které obratem pošlou do Bolívie. Za zbylá tři letadla už ale měla česká vláda zaplatit klasicky 2,5 miliardy.
A tady byl kámen úrazu – americká strana odmítla dát souhlas s prodejem do Bolívie, čímž se celý prodejní scénář rozsypal jako domeček z karet. Španělská strana ale situaci zachránila návrhem, podle kterého si české bitevníky nechá přímo španělská armáda pro výcvik pilotů. Podmínkou bylo, že Češi letadla přestaví pro potřeby druhé strany za cca 0,5 miliardy.
V roce 2009 unikla informace, že se kontrakt prodraží o další miliardu, takže nás letadla vyjdou na 3,5 miliardy. Za kus tedy zaplatíme o půlku víc, než třeba Litva, Polsko nebo Brazílie. Korunku celý příběh dostal, když i Španělé odmítli české stroje nakonec odkoupit… O zakázce přesto rozhodl končící kabinet Mirka Topolánka.
Takže si to shrňme: české L-159 dále ohlodávají krysy v hangárech, nákup letadel CASA neotevřel možnosti pro jejich další prodej a na to, že se původně mluvilo o „výměně zadarmo“, se celý nákup podezřele prodražil. Z výhodného nákupu si ČR taky odnesla žalobu Evropské komise, která českou stranu viní z toho, že porušila unijní pravidla pro veřejné zakázky.
A kdo za to může? Podle odhalení Respektu jsou hlavními architekty podvodu právě odvolaný náměstek Fulík a bývalý ministr obrany Barták, který ještě coby náměstek společně s Fulíkem vnutil tehdejší ministryni Parkanové celý obchod. Při tom se jim přes vymyšlenou pohádku s výměnou za české bitevníky podařilo umlčet kritiky i z nejvyšších armádních pozic, které upozorňovaly na nevýhodnost nákupů jak pro ČR, tak pro armádu. Armádní velitelé poté museli nákupy všemožné nevhodné techniky komentovat tak, že o nich bylo rozhodnuto na politické úrovni.
Současný ministr obrany Alexandr Vondra se pustil do očisty svého resortu s vervou a my mu držíme palce. Za čtyři měsíce odvolal všechny „Bartákovy muže“. Že to ale nebude zas tak jednoduché dokazuje i ono středeční Fulíkovo odvolání. Místo, aby byl bez milosti vyhozen, mu bylo nabídnuto jiné místo na ministerstvu. Někteří lidé prostě vědí příliš mnoho…
Loading ...