Jak může člověk dvacátého prvního století zjistit, že to, co je mu předkládáno jako fakt, je ve skutečnosti jen polovinou pravdy? Kdy si uvědomí, že životní úkony, které každým dnem se samozřejmostí užívá, mohou někomu škodit? V dnešním dominantním světě masmédií je někdy cesta k objektivnímu poznání reality značně trnitá. Odpověď na tyto otázky je však prostá. V okamžiku, kdy uvidí tuto „realitu“ z jiného úhlu.
Snímek odkrývá životní podmínky obyvatel Baku, ropného království a hlavního města Ázerbájdžánské republiky s ne příliš demokratickým politickým systémem. Čeští tvůrci se rozhodli na vlastní náklady natočit nezávislou a nenásilnou reportáž o negativních důsledcích těžby ropy na lidská práva, životní prostředí i společensko-politickou situaci v této metropoli.
Oproti komentovaným dokumentům, které mohou divákovi podsouvat autorův vlastní názor, je ve snímku dána přednost rozhovorům s nejvyššími představiteli vládní smetánky i s prostými obyvateli země.
Člověk je odjakživa bytostí přizpůsobivou a nejde-li mu vysloveně o krk či o střechu nad hlavou, dokáže se v dané situaci, ať je jakákoli, patřičně adaptovat. V Baku je to většina místních obyvatel, včetně těch, jejichž obydlí bezprostředně sousedí s do rytmu se kývajícími čerpadly ropy. Labyrint rezavých potrubí a krajina kaluží černého zlata jim nevadí. Chudobou netrpí a jejich krávy se mají kde pást.
Druhou část obyvatel tvoří farmáři, jejichž skromné chatrče také sousedí s ropnými poli, avšak potrubní infrastruktura prochází přes jejich pozemky, potřebné k živobytí. Tedy bývalé pozemky. Vláda v souvislosti s výstavbou největšího mezinárodního ropovodu na světě BTC, spojující Baku s gruzínskou Tbilisi a tureckým Ceyhanem, zabavila zemědělcům obrovské plochy půdy, ze které jejich bývalí majitelé neviděli ani manat (ázerbájdžánská měna).
Srdceryvný pláč nešťastných zemědělců vyznívá na obrazovce, v porovnání s přepychovým bohatstvím vládních činitelů, jako neotřelý výsměch. Ropa v Ázerbájdžánu neznamená výhru pro drtivou většinu obyvatel. Mnozí z nich si dnes evidentně přejí, aby se černá surovina v jejich zemi nikdy nenašla.
Ilham Alijev, ázerbájdžánský prezident, je podle obyvatel, kterých se tento neobchodní byznys nedotkl, osvíceným vládcem, bez něhož by stabilita v neklidné zemi byla rychle narušena. A právě Alijev, syn bývalého generála KGB a pozdějšího prezidenta Ázerbájdžánu Hejdara Alijeva, tvrdě potlačuje jakoukoliv vládní opozici i pokusy vyhnout se mediální cenzuře. Jde tak ve stopách svého otce, který ve jménu nastolení stability v zemi po válce s Arménií o Náhorní Karabach, zavedl tvrdou diktaturu a kult osobnosti. Jak ukázal dokument Zdroj, Ázerbájdžánci na svého někdejšího „zachránce“ nezapomněli. Dodnes jsou oba diktátoři vyobrazeni na všemožně upravených ruských matrjoškách vedle Adolfa Hitlera nebo Usámy Bin Ládina v mnoha Bakuských obchodech.
Suvenýry, v podobě obtloustlých panenek, jsou ale také dokladem ruského vlivu v zemi, který zde pochopitelně v určité míře přebývá z dob Sovětského svazu, jehož byl dnešní Ázerbájdžán součástí. Tohoto vlivu se ropný stát snaží rychle zbavit a právě tekutá surovina, které je ve světě nedostatek, znamená řešení.
Vůdce Alijev se vybudováním ropovodu BTC vyhnul jakémukoliv spojení s Ruskem, neboť jej po předem smluvené dohodě nasměroval k západoevropským firmám. Pro ty je ázerbájdžánská ropa stále důležitější, především kvůli nejistým vztahům s Ruskou federací.
Peníze, které se v evropsko – ázerbájdžánském ropném obchodu točí, přináší zakavkazské zemi nebývalé bohatství, ze kterého ale běžní obyvatelé nemají zhola nic. Drtivá většina příjmů končí v kapsách zkorumpovaných vládních úředníků, kteří se v rozhovorech s českým štábem reportérů jen spokojeně usmívají. Není důvod k panice. Euroatlantické velmoci před nedodržováním lidských práv jen nečinně zavírají oči. Pro jejich ekonomiku je totiž bytostně důležité, aby v zemi panoval klid.
Vzhledem k podmínkám v jakých místní obyvatelé žijí je děsivé si uvědomit, že byl tento projekt spolufinancován Světovou i Evropskou bankou pro obnovu a rozvoj. Autorům filmu se podařilo vtisknout divákům neblahý pocit, že na zavírání politických vězňů, znečištění moře a ovzduší i nezákonném vyvlastňování se podílí každý z nás. Každý jednotlivec svým kouskem daní, darovaných státu.
Osobně jsem u snímku ocenil nebývalou statečnost, kterou autoři prokázali při riskování vlastní bezpečnosti na úkor vytvořeného filmu. Sledováni místní policií museli čelit i občasnému zadržení a nepříjemnému výslechu. Pomocí skryté kamery se jim podařilo proniknout do korupcí protkaného světa, dychtícího po nekončících ziscích, který se někdy neliší od poměrů, fungujících i v těch nejdemokratičtějších zemích Evropy. Problém, na který se tvůrci snaží upozornit, je více než aktuální a dotýká se nás všech.
Může v člověku poznání celé pravdy o ropné etice vzbudit touhu nebo potřebu něco změnit? Laika napadne jednoduché řešení v podobě bojkotu odebírání veškeré ropy. Ale dokážou se v dnešním světě lidé obejít např. bez svých čtyřkolových miláčků?
Situace se zdá být neřešitelnou, avšak je zde jeden důležitý faktor, se kterým do budoucna nikdo na světě nerad počítá. Ropa je vyčerpatelný zdroj a tak zůstává otázkou, jak bude za několik desítek let vypadat politicko – geografická mapa v některých částech světa a jak se s tímto faktem vyrovnají přední světoví dodavatelé černého zlata. Ázerbájdžánským farmářům však jejich zabavenou půdu těžko někdo navrátí.
Dokumentární film Zdroj
Režie: Martin Mareček
Česko, 2005, 77 min
Pro ChameleonCharlie.cz napsal Ivan Dzido
Loading ...