Jak se rodí diktatura

• Tweet

• Tweet

Chameleon Charlie přináší sedmi dílnou sérii o přímé demokracie pro ČR podle návrhu HzPD. Počáteční představení změn a krátkou analýzu zakončujeme povídkou, která představuje alternativní realitu, ve které přímá demokracie v ČR již funguje.

• Část 1:Přímá demokracie – naděje pro ČR?
• Část 2:Cesta k přímé demokracii
• Část 3:Hlas lidu, hlas boží
• Část 4:Něco se musí dělat
• Část 5:Hon na veřejný zájem
• Část 6:Jak umírá demokracie
• Část 7:Jak se rodí diktatura

Nespokojenost s politikou dramaticky rostla. Masy občanů, vnímajících svoji bezmoc, se od politiky odvrátily a přestaly chodit k volbám. Kupování hlasů a fiktivní stěhování voličů, o nichž se dříve mluvilo jen zřídka, se stávalo běžnou praxí. Někdy se stranám podařilo prosadit účelové překreslení hranic obvodů. Volby musely být mnohde několikrát opakovány, což ještě zvyšovalo rezignovanost obyvatel.

Obrovskou naději občanů vystřídalo ještě větší zklamání. Země se dostala do hluboké krize po volbě prezidenta. Kandidáti se v negativní kampani navzájem uráželi a obviňovali z korupce a neschopnosti. Rozhořčení voliči svoji frustraci přenesli na úřad prezidenta, kdysi vysoce ctěný. Zatímco dříve mohl poměrně slabý prezident sloužit jako nekonfliktní symbol státu, v roli předsedy vlády se stal nejvíce opovrhovaným politikem.

Prezidentem byl zvolen předák opoziční strany, jejíž preference momentálně stoupaly. Protože jeho strana neměla v Parlamentu většinu, žádná vláda nedokázala získat důvěru. Poslanci přitom nemohli prezidenta odvolat a prezident zase nemohl rozpustit Parlament.

V atmosféře zmatku, hádek, nátlaku a obstrukce se prakticky už vůbec nevládlo. Moc vzala do rukou ulice. Polarizovaná veřejnost se stávala neustále radikálnější. Demonstrace způsobené chronickými problémy, které nikdo neuměl a nechtěl řešit, se měnily v násilné střety s policií. Neřízená ekonomika se dostávala do hlubokých krizí. Voliči cítili, že demokracie přestává naplňovat své základní cíle.

Takzvané občanské komise vyvolávaly u politiků jen smích. Obrovské náklady na jejich organizaci byly záminkou zvýšení daní, takže se brzy staly notoricky nepopulární. V mnoha obcích se pro nezájem obyvatel dlouhodobě nescházely. Strany a různé zájmové skupiny se usilovně snažily kontrolovat „nezávislé“ experty, kteří obratnými psychologickými a marketingovými triky manipulovali rozhodování komisí stejně snadno jako chování zákazníků v supermarketech.

Neshody komisí pak byly argumentem pro jejich zrušení. Prosazováni určitého názoru v komisi bylo prý mnohdy zaplaceno. Komise radikálně snížily platy politiků a úředníků, což vedlo k exodu kvalifikovaných do soukromého sektoru. Zůstali jen neschopní a zkorumpovaní, fakticky zaměstnanci lobbyistických skupin.

Co říci k referendům? Po čase vyvolala občanská iniciativa „Zachraňme demokracii“ referendum o vyhlášení války Džibuti, aby poukázala na absurdnost jejich nadužívání. Získala masovou podporu a válka musela být vyhlášena. Voliči se v záplavě referend brzy přestali orientovat. Veřejnoprávní média vyčlenila povinný prostor pro „objektivní“ argumenty, byl ale zoufale nudný a nikdo ho nesledoval. Mysl voliče byla hnětena reklamními agenturami prodávajícími „správný názor“ jako prací prášek. Zaplatit je mohli ale pouze někteří.

Zpravidla jen politické strany a zájmové skupiny měly dost peněz a motivace, aby iniciovaly referenda šitá sobě na míru. Podpisy pod peticemi byly v mnoha případech označeny za fiktivní nebo placené, takže občané začali časem považovat referenda za účelová a manipulovaná. Rozhodovalo se prakticky neustále, často o velkém množství podobných otázek. Jindy vešly v platnosti navzájem neslučitelné zákony. Složité zákoníky přestávaly dávat smysl kvůli změnám jednotlivostí, vzniklé problémy se často nepodařilo odstranit. Při arbitrážích přišli daňoví poplatníci o miliardy.

Ukázalo se, že nic nerozděluje lid tak jako nutnost spolupráce při řešení problémů. Po jednom krajském referendu byly prolomeny územní limity těžby, prý aby se podpořila zaměstnanost. Postižené obce ale přesně totéž odmítly v místních referendech. Podle Ústavního soudu mělo referendum na nižší úrovni přednost (ctíme princip subsidiarity). Když byl celostátním referendem zpřísněn bodový systém, 25 obcí ho místním referendem úplně zrušilo.

Dálnici do Ostravy nebylo kudy vést, Temelín se měl stěhovat, stejně tak i komunity Romů. Výstavba rodinných domků zničila chráněné území u jedné moravské obce, což vedlo k vyhynutí vzácného motýla. Po vzoru Britů požadovali občané i změnu „korupčního“ volebního systému. Řada zákonů schválených Parlamentem bylo okamžitě zrušeno referendem. „Zabité“ byly zejména novely zákonů regulující výše daní, trestní sazby, užívání drog, důchodový systém, dopravní předpisy. Právníci sotva věděli, jaký zákon vlastně platí. Soudy byly zcela ochromeny.

Po letech politické agonie se přímá demokracie naprosto zprofanovala. Příběh o elitě zkorumpovaných stranických funkcionářů vystřídal příběh o utajených spolcích nátlakových skupin, destruktivních aktivistů, zahraničních koncernů a finančních lobby. Hlavní politickou hodnotou se stal pořádek a stabilita. Občané přestali věřit v demokracii a stále horlivěji podporovali její nahrazení nějakou formou autoritářství.

„Řízená demokracie“ byla hlavním principem Nového úsvitu, „nestátního neziskového nepolitického hnutí“, jehož otcem zakladatelem a „Lídrem“ (s velkým L) byl charismatický mediální manažer a finančník Ladislav Kučera. Mnohamilionová kampaň ho změnila ve spasitele obrovských mas nespokojených voličů. Doslova celou zemi pokryly plakáty s heslem „Nechte lidi vládnout!“ a prapory zlatého slunečního kotouče, symbolu Nového úsvitu. Kučera se stal prezidentem. Přesně dvacet let po schválení Občanské ústavy si nechal v referendu odhlasovat pravomoc vládnout „v nezbytných případech“ pomocí dekretů a za všeobecného nadšení (zejména mladých), začal připravovat návrh nové ústavy…