„Díky Bohu za náboženské extremisty!“ Něco takového si zřejmě v pátek pomysleli novináři po celém světě. „Okurková sezóna na chvíli skončila, pojďme rychle norskou tragédii pořádně prodat!“
Představte si moderátora, který v závěru televizních novin oznámí: „Dnes se již nic důležitého nestalo, proto končíme o deset minut dříve než obvykle.“ Představte si, že zítra nevyjdou noviny, protože nebude o čem psát. Zdá se vám něco takového absurdní?
Jistě, mediální prostor věnovaný zpravodajství je vždy beze zbytku vyplněn. Je jedno, zda zrovna zuří světová válka, anebo se všichni válí u rybníka. Příčinou ale není skutečnost, že se „pořád něco děje“. Spíše než příliv událostí neustává příliv inzerce, kterou je potřeba doprovodit „divácky atraktivním“ obsahem.
Neil Postman před více než 25 lety napsal, že se tvůrce televizního vysílání nikdy neptá, které záběry jsou dostatečně důležité, aby byly zařazeny do vysílání. Samotná existence televizních záběrů je dostatečným opodstatněním pro jejich odvysílání. Kontext audiovizuální informace je bez výjimky naprosto nepodstatný.
Někdy je ovšem poměrně těžké správné záběry pořídit. Okurkové sezóny v době letních prázdnin a vánočních svátků jsou noční můrou všech novinářů. Tehdy je potřeba „vymáčknout“ maximum z každé dopravní nehody, rozvodněného potoka či svatby pochybné celebrity.
Kdo v pátek sledoval „kontinuální mimořádné zpravodajství“ ČT24 a „exklizuvní online reportáže“ zpravodajských serverů, jistě si uvědomil, že velký teroristický útok je v takové situaci doslova zlatým dolem.
Na mě osobně plně dolehlo vědomí, že postmoderní média neprodávají informace, ale emoce. Cílem je rozesmát, vystrašit, šokovat, znepokojit, pobouřit nebo znechutit. My sami konec konců ani nechceme být informováni. Chceme mít pocit, že jsme informováni.
Pokud pochybujete, proveďte sami na sobě jednoduchý Postmanův test relevance mediálního sdělení. Položte si následující otázky: Jaké je stanovisko mé rodiny k útokům v Norsku? Co hodlám já osobně podniknout, aby se takové události v budoucnu neopakovaly? Změnila informace o těchto událostech moje plány na nadcházející víkend více než předpověď počasí?
Jestliže jste na tyto otázky odpověděli záporně, pak vězte, že pro vás zprávy o útocích v Norsku nebyly důležité. Jistě se nejde někdo, komu takové otázky připadnou nepatřičné nebo přímo nesmyslné. Zřejmě si pomyslí: „Zpravodajství přeci nijak nesouvisí s mým osobním životem!“
Právě to je postmoderní člověk. Zpravodajství (zejména různé „krimi zprávy“) pro něj představuje jen další „pravidelnou dávku emocí“, v principu se nijak neliší od telenovely nebo reality show.
Události, ke kterým došlo v pátek v Norsku, nejsou samy o sobě nijak komplikované. Lze o nic podat víceméně vyčerpávající informaci během několika málo minut. Emocionální „masáž“ diváka však vydá na celé hodiny vysílání.
Na závěr bych připomněl slavný Postmanův výrok:
Mnohokrát se ukázalo, že daná kultura je schopná přežít dezinformace a falešná mínění. Nikdo však dosud nedoložil, že může přežít i tehdy, (…) určuje-li hodnotu zpráv podle toho, kolik lidí rozesmály.
V tomto případě bychom spíše měli říci, „kolik lidí vyděsily“.
Pro ChameleonCharlie.cz Kamil Gregor
Loading ...