Petr Nečas, svého času známý jako „Pan poctivý“ nebo také „Pan čistý“, možná jezdí ve staré Fabii a bydlí v malém družstevním bytě. Možná jde z části o mediální útok na premiéra a možná si dokonce Nečasovi úředníci ony vysoké odměny zaslouží.

Toliko možná. Jisté však je, že Petr Nečas nemá žádný důvod platy ani odměny svých úředníků tajit, tím méně, pokud si je zaslouží. A jde-li o mediální útok, pak nejjednodušší způsob jak takovým atakům do budoucna zabránit, je důsledně úřednické platy zveřejňovat.

Obvykle klidný Petr Nečas vypadal velmi rozladěně, když se novináři vůbec začali o platy jeho úředníků a poradců zajímat A ještě rozladěnější byl, když s tím novináři nepřestali. Drzost vrcholných politiků považovat platy vysokých úředníků za něco, do čeho občan nemá právo strkat nos, je do nebe volající.

Bylo by to od nich drzé, i kdyby to nebylo v rozporu se zákonem. Boj s korupcí a transparentnost jsou hezká hesla a jistě si na ně i pan Nečas vzpomene před dalšími volbami. Prozatím však máme právo leda tak, kulantně řečeno, být zticha.

Pan premiér dal jednoznačně najevo, že si transparentnost ve veřejných financích představuje naprosto jinak než jeho voliči. Blíží se krajské volby, tak ať se pak vládní strany nediví, že volič si to taky představuje jinak.

Služeb takových „obchodníků s fanoušky“ využila i slovenská strana Smer. Asi 14 000 lidí se najednou stalo jejich fanoušky, aniž by o to stáli. Hned po prvním příspěvku se ale zvedla vlna odporu a stránka byla stažena.

Smer tvrdí, že se stal obětí útoku hackerů, ale to není příliš věrohodné. Ke sloučení stránek je totiž potřeba přístupové heslo a ověřovací kód k oběma stránkám. Stránky politických stran navíc nespravují sami politici, ale profesionální administrátoři.

Především ale nedává smysl motivace případného hackera. Kdyby skutečně získal přístup ke stránce Smeru a chtěl škodit, mohl by napáchat mnohem větší škody, než je „nalití“ tisíců nových fanoušků.

Spíše to vypadá, že slovenská strana, která vehementně kritizuje „nakupování“ poslanců, sama zkusila „nakoupit“ facebookové fanoušky. Nevyšlo to.

Do dalších voleb daleko a už teď víme, že nabídka bude opět pestrá. Bývalý předseda ČSSD si natruc zakládá vlastní vzdorostranu na levici, dost možná se něco vylíhne kolem iniciativy D.O.S.T. a zčerstva se objevil nový produkt v podobě čistícího prostředku ANO 2011.

Zcela otevřeně za ním stojí Andrej Babiš – miliardář, který k peprnému výrazu nemá daleko. Údajně už má vší té korupce dost a jako správný napravený hříšník se rozhodl vzít spravedlnost do vlastních rukou. Peníze má, což o to. Ale uvěří mu občané po zkušenostech s VV?

Nechme se překvapit a držme palce jemu i sobě, ať to není zas nějaká kulišárna.

Asi před rokem jsem v jedné povídce odhadoval, jak by vypadala naše země po zavedení přímé demokracie. Mimo jiné tam píšu: „Zpravidla jen politické strany a zájmové skupiny měly dost peněz a motivace, aby iniciovaly referenda šitá sobě na míru.“ Nyní se tato fikce splní do poslední tečky.

Tohle je přesně ten důvod, proč jsem proti přímé demokracii. Její zastánci si myslí, že když dáme lidem možnost uspořádat referendum, vezmou politiku do vlastních rukou a vyrazí budovat lepší zítřky s písní na rtech.

Jenže takhle to není. Krajská referenda máme už nějaký ten rok a nikdo je nepoužívá. A že mají naše kraje problémů až dost. Uplatnění pro ně najde jen jedna zadlužená strana, která by ráda zneužila státní peníze ke svému prospěchu.

Referendum by se mělo konat vždy ke konkrétní otázce. Jenže s ČSSD to máme úplně naopak: Strana už teď ví, že ho chce, ale ještě nemá vymyšlené ty správné sugestivní otázky, jimiž by voličům připomněla hříchy vládní koalice. Schválě, zda se zeptá i na „práci“ svých hejtmanů:

Jste pro nákup trojnásobně předraženého zdravotního materiálu a přístrojů, který provádí krajská zdravotní v Ústeckém kraji?

Jste pro to, aby Středočeský kraj dál rušil projekty chráněného bydlení pro rodiny dětí s postižením?

Chcete investovat půl miliardy na dostavbu mladoboleslavské nemocnice, kterou má budovat anonymní firma, jež dosud nepostavila ani patník u cesty?

Měl by Michal Hašek, předseda Asociace krajů, zveřejnit konečně svoji rigorózní práci ze soukromé vysoké školy ve Sládkovičově, kterou vede sociální demokrat Mamojka?

Měl by hejtman Jaroslav Palas zveřejnit, kde vzal 30 milionů korun na stavbu luxusního hotelu u Karlovy Studánky, které v roce 2002 prokazatelně neměl a od té doby je nemohl vydělat?

Když už chce ČSSD za každou cenu dělat kampaň ve volební místnosti, ať si natiskne program přímo na volební lístek jako Cibulka. Ušetřilo by to naše peníze.

Na závěr malá poznámka k nedávné konferenci ČSSD, kde se většinu času nadávalo na vládní koalici. Rád bych připomněl, že ČSSD vládne s koaličnímu stranami ve 4 krajích a v 11 ze 16 statutárních měst! ČSSD a ODS se sice tváří, že spolu bojují, ale fakticky naší zemi pořád ovládá velká koalice opoziční smlouvy.

Mnozí čtenáři si jistě vzpomenou na erotický kalendář Věcí Veřejných. Poslankyně za VV svou roli berou vážně a pro dobro strany jsou připraveny se opět svléct, jak jsme psali zde. Také KDU-ČSL měla svůj kalendář, ovšem krojovaných dívek. A později se ukázalo, že jedna slečna kromě fotek v kroji fotila i porno.

I KSČM chce být avantgardou a jde s dobou. Aby předvedla, že má mladé generaci co nabídnout, nahradila traktory terénními čtyřkolkami a místo upracovaných kolchoznic nasadila mladé nahotinky. Zastupitelka Jindřichova Hradce se pochlubila svými vnady, i když to nejspíš nebylo zamýšleno jako propagace vlastní strany. Nebo že by šlo o virál?

Otázka zní, zda po takových skandálech bude někdo brát ženy v politice vážně. Ať už budou tyto političky v životě pracovat sebetvrději, jejich minulost se s nimi potáhne už pořád. Ať už se budou pak vyjadřovat do novin nebo v talkshow, média vždy upřednostní rozverné fotky před těmi důstojnějšími. Také zmiňovat brzký odchod z politiky kvůli mateřství a péči o rodinu uškodí všem dalším ženám, které se budou chtít v politice prosadit.

Jiné političky zase vzbuzují dojem, že poslanecká sněmovna je pro ně místo, kde se mohou dobře provdat (Kateřina Klasnová, Lucie Talmanová) a ani politické strany zjevně neberou své spolustranice příliš vážně. Jak jinak se dá vysvětlit fakt, že ČSSD, strana s kvótami pro ženy, dlouhodobě a zcela bezstarostně ignorovala vlastní stanovy?

Lechtivé fotografie nejsou jako zfixlované výběrové řízení – fotky vždycky vyplují na povrch. Takže dámy, jestli jste někdy fotily porno, na politiku radši zapomeňte. Škod už bylo dost.

redakce

Připadá mi, že čeští politici jsou buď úplně dementní, nebo přímou volbu prezidenta nechtějí. Dosavadní pokusy o její zavedení totiž vypadaly následovně: Některá strana předložila návrh a jiné strany ho odmítly pod záminkou zásahů do pravomocí prezidenta.

Kdyby politici mysleli tyto pokusy vážně, zajistili by pro své návrhy podporu ještě před jejich předložením! Na změnách ústavy se totiž dokážou dohodnout pěkně rychle, když o ně opravdu stojí.

Ve Sněmovně nyní leží vládní návrh zavedení přímé volby. ČSSD zvolila pro jeho shození ze stolu osvědčenou taktiku: Už předem podala vlastní „trucnávrh“. Vládní koalice ho samozřejmě odmítla, nelíbily se změny pravomocí prezidenta a možnost odvolat ho lidovým hlasováním.

ČSSD proto může s klidem odmítnout vládní návrh, a přesto tvářit se, že přímou volbu chce. Jen ji nelze prosadit, protože zlá vláda to nepodpoří. A nenechte se zmýlit tím, že ČSSD pustila vládní návrh přes první čtení.

Legislativní proces je dlouhý a spletitý a příležitostí zbavit se nepohodlné novely bude ještě mnoho. Politici každopádně nedovolí, aby přišli o možnost vybírat prezidenta. Ten má totiž příliš mnoho moci, než aby mohli jeho výběr nechat na nás.

Po zavedení přímé volby by se strany navíc pěkně plácly přes kapsu. Předvolební kampaně totiž v Česku stojí stovky milionů. Jen tak pro srovnání, ODS prý nabízela senátorovi Novotnému za hlas pro Klause dva miliony. I kdyby se s hlasy kupčilo, jak se šeptá, nepřímá volba je pořád tou levnější variantou.

Překládání návrhů na zavedení přímé volby prezidenta bylo vždy jen úlitbou voličům. Strany říkají, že přímou volbu ze srdce chtějí, a přitom nikdy nehrozilo nebezpečí, že by se stala skutečností.

Stejnou taktiku používají politici i u jiných změn, pro které jsou všichni a přitom nikdo. Jen si vzpomeňte na věčné „pokusy“ o omezení imunity nebo snížení platů politiků.

Jedna moje známá psycholožka se vždy podivovala nad tím, že psychotesty musí povinně projít kdejaký korporátní pracovník s odpovědností za pár lidí, kdežto politiky s odpovědností za životy nás všech nikdo nekontroluje.

Tomu ale, jak se zdá, brzy učiní přítrž Poláci. Tomáš Dalsky ze Štětína při pozorování polské politické scény získal podezření, že se mezi politiky může vyskytovat více psychicky narušených lidí, než je zdrávo. Přišel proto s řešením: všichni kandidáti by se měli nechat na vlastní náklady vyšetřit.

V Polsku se již nyní musejí povinnému vyšetření psychology nebo psychiatry podrobit například soudci, lékaři nebo řidiči z povolání. Rozšíření této povinnosti na politiky je tedy logickým krokem.

Iniciativa „Stop bláznům v politice“ již na internetu získala podporu tisíců lidí. V praxi by pak mělo Ministerstvo zdravotnictví vybrat skupinu expertů z řad psychologů a psychiatrů, kteří by vyšetřili každého kandidáta zvlášť.

Negativní výsledek by poté neměl znamenat, že se dotyčný nešťastník voleb vůbec nesmí zúčastnit; tato informace by měla sloužit pouze jako pomůcka pro voliče. Fakticky by ale pozitivní nález nějaké deviace určitě znamenal pro kandidáta stopku.

Nápad, který by jistě i v Česku zaznamenal ohlas, ale není bez chyb. Předně psychologie nepatří mezi vědy, kde by hodnoty případných patologických nálezů nabývaly hodnoty 0 a 1. Kdo je a kdo není normální, není proto jednoduše zjistitelné.

Všechno bude záležet na tom, jak se experti vypořádají se stanovením modelu normálnosti, od kterého se bude hodnocení odvíjet. Ten by se například dal sestavit průnikem charakteristik nejúspěšnějších vrcholných politiků. Podle čeho ale určit, kdo takovým politikem je? Je to ten oblíbený? Nebo ten s nejdelší politickou kariérou?

Dalším problém nastane, pokud u nějakého politika bude objevena odchylka od normálu. Ne všechny jsou totiž zdaleka nebezpečné, ve výsledcích nálezu to ale běžný občan stěží odhalí. Např. český prezident Václav Klaus je na univerzitách často zmiňován mladým psychologům jako typický příklad narcistické poruchy osobnosti. Zabránilo mu to ale být úspěšným politikem?

Zveřejnění nepříznivých psychotestů se rovná faktickému vystavení stopky pro kariéru možná nadějného politika. A stejně jako všechny jiné zásahy do volebního práva by se i k tomuto mělo přistupovat pouze v nejnutnějších případech. Vyloučit samozřejmě nelze ani tlak na psychology kvůli výsledkům posudků, který je personalistům v ČR dobře znám již z korporátní sféry.

Aby celé opatření dávalo smysl, muselo by být zcela zřejmé, který politik je a který není nebezpečný. K tomu se ale psychologové asi nikdy nedopracují. A nejednoznačné výsledky přinesou jen zpochybnění celého opatření a zdlouhavé žaloby.

redakce ChameleonCharlie.cz

Obě strany připravují společné kandidátky do krajských voleb. Podobnost s Čtyřkoalicí není náhodná. Tento subjekt vznikl jako spojenectví malých stran proti dominanci ODS a ČSSD. Nyní se opakuje něco podobného na krajské úrovni. V krajích totiž mnohdy díky velkým koalicím skončily lidovci i zelení v opozici.

Pro obě strany představuje společná kandidátka možnost „vytáhnout“ do zastupitelstva své lidi i v krajích, kde by na vlastní pěst neměly šanci. Zelení by si ale měli na svoje lidovecké bratry a sestry dávat pozor. Unii svobody se totiž podobná spolupráce s KDU-ČSL pěkně vymstila.

V parlamentních volbách v roce 2002 se na společných kandidátkách obou partají víceméně spravedlivě střídal lidovec a unionista. Jenže lidovečtí voliči masivně rozdávali preferenční hlasy lidoveckým kandidátům. KDU-ČSL proto nakonec získala plných 23 z 31 společných mandátů. Přitom nebýt preferenčního hlasování, měly by obě strany zhruba stejně křesel.

Je rovněž otázkou, do jaké míry může tento sňatek (bezpochyby) z rozumu fungovat vzhledem k extrémním odlišnostem v programech obou stran. Politologové Roman Chytilek a Otto Eibl z Masarykovy univerzity měřili před časem ideologickou vzdálenost českých politických stran (více zde).

Pozice SZ a KDU-ČSL na nejdůležitější ose „pravice versus levice“ jsou prakticky totožné, obě strany se nachází zhruba ve středu pomyslného kontinua. To by hovořilo ve prospěch spolupráce obou subjektů.

Jenže na druhé, vedlejší ose „sociální liberalismus versus sociální konzervatismus“, která vyjadřuje postoj stran k otázkám, jako jsou svazky homosexuálů, eutanazie nebo legalizace marihuany, je rozdíl mezi stranami extrémní. Třeba v jižních Čechách už spolupráce padla kvůli neshodám okolo kůrovce a Temelínu.

Rozdíly v programu mohou obou stran do jisté míry překonat rozdíly v jejich volební geografii. Zatímco KDU-ČSL je úspěšná zejména na jižní Moravě a spíše na venkově, voliči Strany zelených se prakticky nachází pouze ve čtyřech velkých městech: Praha, Brno, Liberec a Ostrava.

Dá se proto čekat, že lidovečtí voliči „zkousnou“ nějakého toho zeleného na společné kandidátce obou stran a naopak. Jak ale budou vypadat billboardy obou stran? A co společné mítinky? Budou se konat spíš před kostelem nebo na technoparty?

Politika ve středovýchodní Evropě je směsicí dvou protikladných politických kultur. Podle liberálně demokratické tradice slouží politická moc veřejnosti, stát je nezávislý na libovůli momentálních vládců a političtí aktéři respektují názory oponentů.

Pak je tu, řekněme, „oligarchická“ politická kultura vnímající politiku jako válku mocenských klanů a jejich klientelistických sítí. Stát je osobním vlastnictvím vládnoucí skupiny, političtí oponenti jsou nepřáteli, které je třeba nemilosrdně zničit.

V každé zemi nacházíme vlivné politiky ztělesňující tuto oligarchickou politickou kulturu. Čím dál na východ putujeme, tím silnější se zdají být. Lidé jako Jarosław Kaczyński či Viktor Orbán jsou sice významnými, ale přeci jen nikoli jedinými hráči místního politického písečku.

Ovšem už na Slovensku Vladimír Mečiar málem unesl slovenský stát a proměnil ho v poloautoritářský režim. Rusko je pak plně v rukou lidí jako je Vladimír Putin a třeba v Gruzii panuje jako car Michail Saakašvili (nenechte se zmást jeho prozápadní zahraniční politikou). Obdobná je i situace na Balkáně, v kavkazských a středoasijských republikách.

Osobně jsem vždycky považoval Českou republiku za zemi s nejsilnější liberálně demokratickou tradicí v regionu. I zde je ale vliv východní politické kultury patrný. Jejím symbolem je pro mě Jiří Paroubek se svým „buldozérským“ stylem, „sexi mozkem“ a bolševickým slovníkem.

Po květnových se tento jasný symbol najednou vytratil a česká politika se stala zase o něco méně přehlednou. Nyní se zdá, že by Jiří Paroubek mohl „vstát z mrtvých“. Prý odchází z ČSSD do čela nové politické strany, snad národních socialistů.

Byl bych rád, kdyby se jeho strana dlouho držela nad hranicí 5% voličů a připomínala nám, jak nevábná je „cesta na východ“, po níž bychom se mohli vydat. Už nás naštěstí nebude strašit vidina vzniku jeho menšinové vlády podporované komunisty.

Podbně jako Vladimír Mečiar po roce 2006, dožívající v parlamentu jako předseda obskurní politické straničky, už nebude staronový Jiří Paroubek nebezpečný, bude jen poučný. A také směšný.