Poutavý je zejména článek 4 týkající se registrovaných příznivců strany, takzvaných „véčkařů“. Tak například odstavec 4.2 odkazuje sám na sebe, ačkoli by měl zřejmě odkazovat na odstavec 4.3. Totéž platí i pro odstavce 4.4 a 4.6, písmeno b), které místo na odstavec 4.3 nelogicky odkazují na odstavec 4.2.

V odstavci 4.6 je z nepochopitelného důvodu vynecháno písmeno c). Co v něm asi původně bylo? Podobnou otázku vyvolává i odstavec 4.7, který odkazuje na odstavec 4.5, písmeno c). Problém ovšem je, že zmíněný odstavec končí písmenem b). Bez problémů není ani zbytek stanov. Odstavce 7.6, písmeno p) a 9.6, písmeno g) se oba odkazují na neexistující odstavec 16.8. Zarážející je rovněž absence plných tří písmen ve článku 9.

Jistě, mohlo by jednat o prostou nedbalost, tomu se ale dá jen těžko věřit. Vždyť každý nadprůměrně počítačově gramotný uživatel textového procesoru dokáže odkazy na číslování v textu vzájemně provázat, aby je nemusel neustále přepisovat. Politická strana, jejíž ambicí je řídit celá ministerstva a podílet se na vytváření zákonů ovlivňujících životy milionů lidí, jistě zvládne tak základní úkol, jako je sepsání smysluplných stanov.

Ještě zajímavější jsou důsledky těchto chyb. Véčkař nesmí být podle stanov členem jiné politické strany. Nikde se ovšem nepíše o jeho případném pozdějším vstupu do další strany (možná v některém z neviditelných odstavců?). Jednou registrovaný véčkař může být klidně zvolen poslancem za jinou stranu, ale z Věcí veřejných nesmí být vyloučen, protože co není zakázáno, je dovoleno. I kdyby byly stanovy dodatečně změněny, stejně by nešlo takového véčkaře vyloučit, protože zpětná platnost předpisů je nepřípustná.

Na tyto skutečnosti mě upozornil jeden všímavý kamarád, za což mu velmi děkuji. Samozřejmě dal vědět i samotným Věcem veřejným. Ze stranického sekretariátu odpověděli zhruba v tom smyslu, že jsou si formálních (!) chyb vědomi a že se snad budou řešit na příštím sjezdu. Zatím se nic nestalo.

Pro chameleoncharlie.cz napsal Kamil Gregor

Debata začíná. Oba protivníci se do sebe pouští tvrdě hned od začátku. Vyčítají si neschopnost a nevzdělanost, nezazní jen příkrá slova, ale i hrubé narážky. Brzy ztratí všechny zábrany a spustí doslova křížovou palbu slov. Moderátor má co dělat, aby se vůbec dostal ke slovu. Divák se ale nedozví nic podstatného. Analytici večer okomentují výměnu názorů, jako bz šlo o gladiátorský zápas. Veřejnost je znechucena, spokojenost s kvalitou politiky a demokracie je zdaleka nejnižší v historii.

Konečně přichází volby. Účast je rekordně nízká, prý kvůli nezvykle teplému víkendu. Jeden z kandidátů vítězí, byť jen o několik desetin procenta. Protivník však porážku nepřijímá. V emotivní atmosféře zpochybňuje regulérnost voleb, mladí příznivci vítěze prý ve vybraných obcích bránili lidem volit. Hovoří se o ovlivňování médií a policie. V opačném politickém táboře přesto probíhají pečlivě nacvičené oslavy. Rozesmátý vítěz stojí v kruhu svých stranických kolegů, v pozadí panely ve stranických barvách.

Dámy a pánové, toto je nový český prezident.

Líbilo? I takhle by mohla již brzy vypadat přímá volba prezidenta v České republice. Po podpisu koaliční smlouvy mezi ODS, TOP09 a VV jsme se k ní přiblížili vůbec nevíc v historii. Jistě to bude ze strany zákonodárců příjemná úlitba voličům, jen málokdo si ale uvědomuje její rizika…

Pro chameleoncharlie.cz napsal Kamil Gregor

Kompletní znění koaliční smlouvy zde

KAPITOLY KOALIČNÍ SMLOUVY
- Preambule
- Veřejné rozpočty, mandatorní výdaje, sociální a důchodový systém
- Zdravotnictví
- Zahraniční politika, obrana, Evropská unie
- Právo, spravedlnost, veřejná správa, byrokracie a korupce
- Školství, věda, výzkum, kultura
- Životní prostředí, zemědělství a venkov
- Podnikání a jeho podpora, rozvoj infrastruktury
- Principy koaliční spolupráce
- Závěrečná ustanovení

Motto: Americký velvyslanec v dubnu 1948 napsal o nás dopis. Pochopitelně tajný. Ten v roce 1991 přeložil Petr Mareš a 8. ledna 2009 ho ve svém politickém zápisníku Události, zveřejnil známý komentátor Bohumil Doležal. Zdálo se mu, že by neměl plesnivět někde v regálech, a my si to myslíme také…

Dopis amerického velvyslance

30. dubna 1948 napsal americký velvyslanec Laurence A. Steinhardt americkému státnímu tajemníkovi George Marshallovi tajnou depeši, týkající se vývoje poválečných událostí v Československu.

Český překlad tohoto pozoruhodného textu vyšel v roce 1991 péčí Petra Mareše v časopise Dějiny a současnost. Text je to přes drobné historické nepřesnosti (Steinhardt byl diplomat, nikoli historik) vynikající, a protože si nezaslouží, aby plesnivěl někde na regálech Národní knihovny, dávám tu čtenářům Událostí k dispozici jeho přepis.

Pane:

1. Mám tu čest doplnit zprávu velvyslanectví o československé vládní krizi z února 1948 jistými věcnými i analytickými poznámkami.

2. Krize v té podobě, v jaké se vytvořila v únoru 1948, byla patrně v celé situaci obsažena již od chvíle, kdy vstoupila v platnost československo-sovětská Smlouva o přátelství a vojenském spojenectví z 12. prosince 1943. Pochopení příčin této aliance vyžaduje krátký pohled do historického a psychologického pozadí vývoje československého národa.

3. Češi jsou „malý“ národ. Položeni v geografickém centru Evropy byli po staletí epicentrem ekonomického a politického napětí, které vedlo k nespočetným válkám a opakujícím se vlnám emigrace. Vrcholný okamžik jejich dějin nastal v období 1346-1378, a to díky trojí shodě náhod: silné a konstruktivní osobnosti Karla IV. (který se stal také císařem Svaté říše římské), objevu rozsáhlých nalezišť stříbra a dočasné absenci jiných mocných politických sil v Evropě.

Taková situace se znovu neopakovala až do roku 1918, kdy další politické vakuum v Evropě a silná osobnost Tomáše G. Masaryka způsobily vznik Československa jako státu. Vlna emigrace následovala po ničivých husitských válkách 1415-1436. Další vlna následovala po vypuknutí třicetileté války v roce 1620, která zahájila 300letou nadvládu Habsburků. Na konci 19. století začíná emigrace do Ameriky. Konečně pak druhá světová válka odstranila nejprve židovské podnikatelské elementy a poté 2 500 000 sudetských Němců, kteří byli průmyslovou páteří země.

4. Tyto emigrační vlny opakovaně odsávaly výkvět obyvatelstva, v zemi zůstávali drobní rolníci a řemeslníci. Ti, jak se zdá, nebyli nikdy ve chvílích krize schopni prokázat pevnost, odvahu a ušlechtilé vlastnosti, ale raději se skláněli před politickými bouřemi, které v zemi zuřily. Tito lidé vždy dávali přednost přežití bez zbytečného boje před bojem za svou svobodu. Během 300leté habsburské nadvlády, která skončila roku 1918, si Češi vypěstovali mimořádný vrozený talent k tichému a rafinovanému odporu vůči existujícímu režimu. Jsou mnohem zdatnější v opozici, než když jsou sami u vlády a čelí problémům výstavby a uplatňování pozitivní moci, se kterou měli v moderní době jen dvacetiletou zkušenost.

5. Vzhledem k tomu, že byli vždy „malým národem“, potřebovali Češi ke svému přežití neustále silného spojence. Složité charakterové vlastnosti, výše popsané, způsobily, že se snažili štvát své sousedy proti sobě, uchylovat se k prázdným frázím (například prohlášení Jana Masaryka v posledních dvou letech) a mít pojištěny obě strany. Tato metoda byla úspěšná za druhé světové války, kdy unikli zničení, nabyli na průmyslové síle a vyšli z války po boku vítězů. Avšak jejich spojenectví s Ruskem, spolu se současnou sovětskou politickou taktikou v Evropě, znemožnilo v současnosti Čechům „hrát na obě strany“, jak prokázala nedávná krize. Jejich občasná schopnost stavět jednu stranu proti druhé jim poskytla výhodnou pozici a nezasloužený pocit důležitosti. Úměrně tomuto pocitu jsou dnes jako národ zkroušení.

6. Češi měli špatné zkušenosti se svými spojenci. Francouzi a Angličané je opustili v Mnichově roku 1938. Náš velký omyl, spočívající v tom, že jsme vedli čistě vojenskou válku, zatímco Sovětský svaz vedl zároveň vojenský i politický zápas, zřetelně přispěl ke ztrátě našeho vlivu ve střední a východní Evropě. Češi jsou přesvědčeni, že jsme je v roce 1943 „odepsali“, nebo jinými slovy „předali do sovětské sféry vlivu“. Byť na toto téma nemohlo dojít k formální výměně názorů, naše pozdější akce potvrzovaly v očích Čechů správnost tohoto přesvědčení.

Prezidentu Benešovi se počátkem roku 1943 dostalo ve Washingtonu zdvořilého, ale nezávazného přijetí. V listopadu následovala teheránská konference. Co mohl v prosinci Stalin Benešovi říci o sférách vlivu a „všeslovanském bratrství“, si lze snadno představit. Každopádně neměli Češi v této situaci jinou možnost než podepsat smlouvu se Sověty. Náš postup v Jaltě a Postupimi ve věci hranic a reparací a především to, že jsme v květnu 1945 zastavili naše armády a umožnili sovětským jednotkám osvobodit Prahu, potvrzovalo v myslích Čechů náš postoj. Pohled zpět dnes jasně naznačuje, že větší pozornost politickým aspektům války nám mohla poskytnout kontrolu střední Evropy, a to za minimální cenu.

7. Sovětsko-československá smlouva z 12. prosince 1943 nepochybně dočasně zabránila tomu, aby se poválečná situace v Československu vyvinula stejně jako v Polsku. Nabízela Československu reálné výhody pouze tak dlouho, dokud byl Sovětský svaz rozhodnut zdržet se agresivní politiky v Evropě. Vzhledem k tomu, že Sověti ve skutečnosti nepřestali být agresivními, bylo jen otázkou času, kdy krize v Československu nastane. Zda k takové krizi dojde v únoru, květnu, srpnu, nebo příští rok bylo částečně otázkou příhodné situace, především však záležitostí rozhodnutí z Moskvy.

Téměř všichni českoslovenští kompetentní činitelé věřili, že v únoru žádná krize nehrozí, neboť pro Sovětský svaz bylo výhodné udržovat v Československu klid, aby byl zajištěn tok materiálu do Sovětského svazu. Tuto skutečnost podle vyjádření dr. Huberta Ripky, ministra zahraničního obchodu, po jeho návratu z Moskvy v prosinci 1947, plně chápal sovětský komisař hospodářství Mikojan a další vysocí sovětští činitelé. Pohled z časového odstupu naznačuje, že českoslovenští nekomunističtí členové kabinetu si neuvědomovali, do jaké míry bude jejich země využita v sovětském všeobecném plánu pro Evropu.

Je zřejmé, že v Moskvě dospěli k názoru, že politické ohledy převažují nad hospodářskými nevýhodami, které pro Sovětský svaz bude mít poměrně brzký „puč“ V Československu. Rezignace dvanácti nekomunistických ministrů pak navíc vytvořila vakuum a komunisté je zaplnili. Jakkoli komunisté krizi nevyvolali (byť ji nepochybně vyvolat plánovali), plně ji využili, stejně jako v Bogotě.

8. Nyní je již jasné, že rozhodnutí dvanácti ministrů, reprezentujících národní socialisty, katolíky a slovenské demokraty, rezignovat bylo přijato na základě přímého povzbuzení a souhlasu prezidenta Beneše. Existují přímé důkazy, že během pěti dnů, kdy již byly tyto rezignace podány a ještě nikoli přijaty, se ministři, nebo jejich pověřenci nejméně čtyřikrát na prezidenta obrátili, aby posílili jeho rozhodnutí rezignace nepřijmout. Přestože se nyní ukazuje, že použité postupy nebyly správné, zdá se jasné, že debakl, který následoval, lze z velké části přičíst prezidentově slabosti, kterou je jen ztěží možné omluvit jeho zhoršeným zdravotním stavem.

9. Pokud jde o rozsah sovětského vměšování a zastrašování, je nyní jasné, že se prezident Beneš sovětského strašáka velmi obával. Neustále přicházejí zprávy, že nátlak, který na prezidenta vykonával Gottwald a zástupci odborů se svými stoupenci, kteří pochodovali na Hrad, zapříčinil obavy prezidenta z vnitřních nepokojů a z nich plynoucích nutností, aby sovětské jednotky z okolních zemí zasáhly za účelem „obnovení pořádku“.

Neexistovaly žádné důkazy o koncentraci sovětských jednotek na hranicích Československa, zdá se také, že rozsah sovětských hrozeb byl patrně menší než při podobných příležitostech v poslední době ve Finsku a v Íránu, přičemž obě tyto země těmto hrozbám úspěšně čelily, zatímco Češi se před nimi sklonili. Přestože to chování Čechů v tomto směru neomlouvá, lze je částečně vysvětlit historickými souvislostmi, uvedenými výše.

Různí ministři a vysocí vládní úředníci během krize popojížděli sem tam, navzájem se hlídali, snažili se utvrzovat ve svých předcházejících slibech a zabránit níže postaveným členům nekomunistických stran, aby podlehli komunistickým svodům. Krátce, bylo zde mnoho nedůvěry, nejednoty, prázdného řečnění a pobíhání, což vše způsobilo nerozhodnost a nedostatek rázných akcí ze strany umírněných sil. Komunisté toho plně využili.

10. Neexistovaly přímé důkazy sovětského vměšování. Dokonce ani činnost sovětského velvyslance Zorina, který dorazil do Prahy letadlem již 19. února, nemůže být označena za přímé vměšování. Jeho rozhovory, o kterých má velvyslanectví důvěryhodné zprávy, byly zahájeny diskusí o obilní situaci. Je známo, že se v jednom případě vyhnul diskusi o politice, přinejmenším po dobu, kdy pobýval v kanceláři ministra, kterého byl navštívit. V některých případech hovořil o politice s personálem, který patřil ke komunistům. Zorčin není silácký, dveřmi bouchající typ a jeho jednání není možné srovnávat s jednáním Vyšínského v Bukurešti během tamní krize.

Jediným náznakem bezprostředních příprav, které mohly mít sovětskou podporu, je skutečnost, že komunistické „akční výbory“ vstoupily na scénu zcela náhle 23. února a že na zvláštní demonstraci téhož dne se odborářské milice objevily na veřejných prostranstvích s novými puškami. Bylo dávno známo, že odborářské organizace mají tajné zásoby zbraní v různých továrnách, a to ještě z revoluce 1945; většina těchto zbraní přitom pochází z odbojářských zdrojů z období války.

Přítomnost zcela nových pušek s lesklými neodřenými pažbami nicméně většinu lidí překvapila. Akční výbory byly zjevně komunisty dobře zorganizovány. V podstatě jde o známou českou instituci, která existovala již od války; národní výbory, které nepřestaly existovat a mít v místních podmínkách vliv od května 1945, mají svůj původ také ve válečném odbojovém hnutí. Akční výbory byly prostě nový název pro starý jev, na který jsou Češi dobře zvyklí, nicméně mohly být přímo podníceny sovětskou podporou.

11. Pokud jde o smrt ministra zahraničí Masaryka v noci z 9. na 10. března 1948, zůstávají skutečné okolnosti stále zahaleny tajemstvím. Je možné, že získáme definitivní důkaz, umožňující určit, zda šlo ve skutečnosti o sebevraždu, nebo o vraždu. Teorie o sebevraždě je jedinou, kterou mohla vláda oficiálně oznámit. Skutečnost, že oficiální oznámení nebylo učiněno dříve než nejméně šest hodin po smrti, naznačuje, že i oficiální vysoká česká místa byla zaskočena. To by naznačovalo, že pokud šlo o vraždu, byl tento čin spáchán osobami nikoli českými.

Jak velvyslanectví hlásilo, existuje několik okolností, které by mohly potvrzovat teorii o vraždě, ale velvyslanectví je vzhledem k nedostatku dalších fakt i nadále nakloněno důvěřovat teorii o sebevraždě. Více než tři čtvrtiny českého obyvatelstva věří v teorii o vraždě, což je pochopitelně pro komunisty trapné. Jistá nepublikovaná prohlášení o tom, že v Masarykově ložnici byly nalezeny otevřené břitvy a svázané šňůry od pyžama, předaná nedávno velvyslanectví a pocházející z bezprostředního prezidentova okolí, zvyšují důvěryhodnost teorie o plánované sebevraždě. Příslušné zdroje tuto informaci potlačily, protože si přejí, aby si veřejnost prozatím i nadále myslela, že šlo o vraždu.

Masarykova smrt pochopitelně vyvolala mezi obyvatelstvem široce pociťovanou bolest. Komunistické elementy mocně využily nesouhlasných poselství, která Masaryk dostával od svých přátel na Západě, jako jedné z příčin sebevraždy. Nezávisle na tom, zda šlo o vraždu nebo o sebevraždu, získala mu jeho smrt znovu reputaci, kterou promarnil v průběhu únorové krize. Navíc, z politického hlediska, nebyl velký rozdíl mezi tím, zda šlo o sebevraždu, nebo o vraždu, neboť konečný výsledek v obou případech potvrzuje, že další jeho působení v úřadě bylo neslučitelné se základním filosofickým postojem jeho i jeho váženého otce. Příliš pozdě si uvědomil, že nemůže hledět dvěma různými směry zároveň.

12. Komunisté byli agresivní a smělí a měli dostatečně kvalitní organizaci, aby mohli situace využít. Nekomunisté neměli jako skupina žádnou soudržnost, nerozpoznali, že jde o zásadní střet komunismu s nekomunismem, a nadále stavěli své dílčí stranické zájmy a osobní ambice nad odpor vůči komunismu. Tato skutečnost spolu se slabostí nejvyššího vedení, především pokud šlo o prezidenta, vedla k debaklu.

Z amerického hlediska se zdá být opovrženíhodné, že s výjimkou několika studentů ani jediná osoba, od prezidenta republiky po nejposlednějšího občana, neutrousila veřejně na obranu svých politických svobod ani slovo. Někteří Češi, udržující přátelské vztahy s velvyslanectvím, poté soukromě konstatovali, že když jejich lidé nejsou ochotni za svou svobodu bojovat, nezaslouží si ji.

Mnozí lidé, kteří zastávají tento názor, později uprchli ze země a pokoušejí se nyní vytvořit hnutí odporu v exilu. Také tato skutečnost zapadá do historického rámce a pro současnost omezuje na nulu jakoukoli možnost účinného odporu vůči komunismu uvnitř samotného Československa. Takovýto odpor je vyloučen, neboť Československo je nyní zcela policejním státem.

13. K dnešnímu datu (30. dubna 1948) již země prošla zkušeností prvé vlny zatýkání a vyhazování „reakcionářů“ ze zaměstnání. Nastalo období relativního klidu. To umožňuje komunistům konsolidovat své pozice. Volby, určené nyní na konec května, nemají již větší význam, neboť voliči si mohou vybrat pouze mezi společnou kandidátkou a prázdným lístkem.

Proti komunistům nevystupuje žádná strana a zdá se pravděpodobné, že všechny nekomunistické strany budou záhy buď rozpuštěny, nebo sloučeny s komunisty. Československo se stalo v plné míře loutkovým státem. Kolují pověsti, že může být záhy i formálně připojeno k Sovětskému svazu. K takovému vývoji může zcela reálně dojít. Každopádně, příští vlna zatýkání patrně zlikviduje všechny zbývající „reakcionáře“ a podle mínění některých i část umírněných komunistů. Vyšší úředníci přijímají zvláštní opatření pro svou osobní bezpečnost.

14. Přestože množství lidí reptá a osoby přátelské Západu tvrdí, že až 80% populace, včetně některých komunistů, je hluboce nespokojeno s tím, co se stalo, není v československém charakteru klást odpor nebo se pustit do účinných protiakcí. Existuje množství lidí, kteří věří, že jejich jedinou záchranou bude válka mezi Spojenými státy a Sovětským svazem. Neuvažují o katastrofálních fyzických důsledcích, které by taková válka pro jejich zemi měla. Jsou v ostudném postavení lidí, kteří nepozvedli hlas ani paži proti komunistické nadvládě, a současně doufají, že Spojené státy přijdou a zachrání je.

Jejich mentalita pramení částečně ze zkušenosti druhé světové války, kdy jejich země dokázala zůstat mimo válku, vyhnula se prakticky fyzickému zničení a přežila v lepším ekonomickém stavu, než v jakém byla před válkou. Proto ti, kteří zůstali v zemi, očekávají další konflikt, který by jim mohl přinést stejné výhody a umožnil jim nakonec mnohé získat, až by je připojil k vítězné straně, ať by to byla kterákoli.

I když toto hodnocení je ve vztahu k některým ušlechtile uvažujícím Čechům silně zlehčující a patrně nespravedlivé, jeho záměrem je popsat obecný způsob uvažování v zemi. V případě budoucího konfliktu bude v Československu nepochybně existovat značný rezervoár skryté náklonnosti vůči Spojeným státům. To se projeví v tom, že sovětským okupantům budou ze strany lidí kladeny určité překážky. Řečeno jinými slovy, ti, kteří budou bojovat proti Sovětům, nemohou očekávat žádné skutečné výhody, pokud nebudou v zemi přítomny jejich pozemní síly.

15. Pokud jde o naši politiku vůči loutkové československé vládě, je zřejmé, že bychom jí neměli v žádném případě poskytnout žádnou materiální ani morální podporu. To by bylo v diametrálním rozporu se zájmy Spojených států. Jediné ospravedlnění další existence našeho diplomatického zastupitelství nacházíme v pokračování nevelké oboustranně výhodné obchodní výměny a v usnadnění pobytu Američanů navštěvujících Československo.

Naše rozhlasové vysílání pro Československo má i nadále jen malý užitek a může přinést plody spíše ve vzdálenější budoucnosti než okamžitě. Československé politické emigranty lze prozatím využít v tomto projektu a také jako učitelů a pro získávání tajných politických informací. Pokud se nebudeme přímo podílet na jejich zorganizování, upadnou patrně jako celek do politického hašteření. Během několika týdnů budou možnosti získávání politických informací v Československu otevřenou cestou nepochybně značně omezeny, a proto je třeba vypracovat plány pro zesílenou tajnou aktivitu v této části Evropy.

16. Z časového odstupu je možné se domnívat, že bylo možné přijmout určitá opatření, která by mohla oddálit ovládnutí Československa komunisty. Tato opatření zde zaznamenávám pro případné použití v dalších zemích, ve kterých nastane obdobná situace.

1. Rozšíření naší rozhlasové i jiné propagandy včetně publikace okolností, které vedly k tomu, že jsme umožnili sovětským vojskům osvobodit Berlín a Prahu. I ty nejmenší a nejchudší země utrácejí na podobné účely značné sumy, zatímco my jsme své výdaje v roce 1947 značně zredukovali.
2. Sjednání obchodních smluv a kulturních dohod. Malé země jsou polichoceny takovouto pozorností.
3. Pomoc v podobě nejpotřebnějšího zboží, a to formou prodeje (nikoli daru). Sovětský svaz přišel Československu na pomoc po suchu v roce 1947 s tím, že mu prodal potřebné obilí za vysokou cenu.
4. Přímý zásah do vnitřních věcí za účelem efektivní organizace existujících antikomunistických sil. Ty jsou obvykle poměrně početné. Protože však jim běžně chybí organizační schopnosti, jsou pro nás zcela ztraceny. Je to v rozporu s konvenční diplomacií, náš protivník se však konvencí nedrží.

Z uvedených prostředků bude v Československu nadále použitelný pouze první. Tyto metody se ukázaly jako efektivní v použití Sovětů, kteří se zároveň snaží obrátit ve svůj prospěch to, co považují za slabost našeho idealismu, naše konvenční metody typu „fair play“ a naši snahu „kupovat si“ dobrou vůlí. Budeme-li v širší míře využívat sovětských metod, může to přinést jak pozitivní výsledky, tak posloužit jako prevence.

V úctě Váš Laurence A. Steinhardt

Převzato z atllanka.cz

Zrádné preferenční hlasy

Preferenční hlasy byly ve volbách 2010 využívány dvakrát častěji, než při volbách 2006. Důvodem proč také více zasáhly do podoby stranických kandidátek jsou upravená pravidla, kdy k přeskočení kandidátky stačí 5% a ovlivnění pořadí jednotlivých kandidátů je tedy výrazně jednodušší.

Preferenční hlasy stály mandát například dlouholetého politika a bývalého ministra Ivana „Íčko“ Langera, který se stal trnem oku i nejednomu spolustraníkovi a zhruba celý poslední rok řídil předvolební kampaň ODS. Na oslavu voličů v Olomouckém kraji, kteří Langerovi vystavili účet, již vznikají oslavné skupiny na facebooku jako např. Nasbírá tato kapybara více preferenčních hlasů než Ivan Langer?

V Praze se za ODS dostal do sněmovny i pětatřicetiletý živnostník Jan Florián, který byl na posledním 36. místě kandidátky. Podobně v Pardubickém kraji se do sněmovny dostali místo lídrů ODS kandidáti s pořadovými čísly 9, 16 a 18. Za ČSSD se mezi poslance dostali kandidáti z pořadovými čísly 18 či 19, za TOP 09 pak i kandidáti z 20. místa. U Věcí veřejných a KSČM voliči příliš pořadím nehýbali.

Zelení i KDU-ČSL končí

Výsledek voleb se ale stal zcela přelomovým nejen pro stranický systém ČR ale také pro vnitrostranické uspořádání. Ještě nikdy v historii ČR se nestalo, aby hned čtyři předsedové stran vyvodili z voleb osobní zodpovědnost a rezignovali během jediného dne, což je sice naprosto běžná praxe v zahraničí, nicméně v české politické kultuře tento prvek až do teď chyběl.

Jako první rezignoval předseda lidovců Cyril Svoboda, vzápětí za ním Miloš Zeman a Ondřej Liška, tedy předsedové stran, které ve volbách propadly. Zhruba o tři čtvrtě na osm rezignoval na předsedu ČSSD i Jiří Paroubek a to přesto, že jeho strana volby vyhrála. Nicméně ČSSD se při současném rozložení sil nepodaří sestavit většinu ani s KSČM a volby přes vynaloženou čtvrt miliardu vyhráli rozdílem pouhých 2%, což je nejtěsnější prvenství vůbec. Ihned po oznámení Paroubkovy rezignace se na facebooku začaly množit skupiny typu „Čekal jsem na to od dubna 2005! Paroubek je pryč!„

Vzhledem k silnému mandátu který Jiří Paroubek získal v ústeckém kraji díky preferenčním hlasům však i nadále zůstane poslancem dolní komory Parlamentu ČR.

Další změnou oproti volbám 2006 je větší zastoupení žen. Do sněmovny bylo zvoleno 156 mužů a 44 žen, v předchozím období se jich dostalo jen 31. Nejmladším zákonodárcem se stal sociální demokrat Adam Rykala z Moravskoslezského kraje, kterému je 23 let.

Jestli zafungovaly občanské iniciativy jako Defenestrace2010 nebo Vyměnte politiky je v současnosti otázkou, nicméně skutečně došlo k nebývalé změně. Jestli to bude změna k lepšímu se prozatím říci nedá, ale středo-pravá vláda, která se již nyní rýsuje, by po dlouhé době mohla získat pohodlnou nadpoloviční většinu. A stabilita je to, co našemu státu chybí především…

Infografika: Výsledky voleb 2010

Pozvání nakonec přijali všichni oslovení předsedové. Z časových důvodů chyběla pouze beseda s předsedou TOP09 Karlem Schwarzenbergem.

Beseda s Radkem Johnem (VV)

V úvodu každé z besed měli předsedové možnost nastínit svou vizi vývoje ČR v roce 2010, nicméně toto poměrně volně definované téma skýtalo mnohé možnosti pro přizpůsobení si úvodní přednášky vlastním potřebám, a proto se tématy úvodní příspěvky křížily jen minimálně. Na akademické půdě je také zákonem zakázána politická agitace, což museli předsedové vzít v úvahu. Druhá polovina besed byla vyhrazena pro otázky z publika.

Beseda s Jiřím Paroubkem (ČSSD)

V rámci cyklu vystoupili předsedové v pořadí Radek John (VV), Jiří Paroubek (ČSSD), Ondřej Liška (SZ), Cyril Svoboda (KDU-ČSL), Vojtěch Filip (KSČM), Petr Nečas (ODS) a Miloš Zeman (SPOZ). Témata úvodních slov odpovídala zaměření hlavním programovým bodům jednotlivých stran. Radek John se tak pustil do současného vedení státu kvůli státním zakázkám, Jiří Paroubek obhajoval existenci sociálního státu, Petr Nečas poukazoval na neúprosnost demografického vývoje a důchodů, a Vojtěch Filip obhajoval existenci jeho strany.

Beseda s Ondřejem Liškou (SZ)

Jednoznačně největšímu zájmu studentů i médií se těšil Jiří Paroubek, který čelil mnoha zvídaným dotazům. Debata vyvrcholila otázkami na zdroj financí pro český sport a na evidování odpůrců ČSSD, což si předseda vyložil jako útok a ve svých reakcích studenty zesměšňoval.

Beseda s Cyrilem Svobodou (KDU-ČSL)

Největší kontroverzi ale vyvolala beseda s předsedou komunistů Vojtěchem Filipem. Do debaty se ve zcela ojedinělé míře zapojil i sám děkan FF Jiří Lach, který upozornil na účelové vykládání některých faktů. Vojtěcha Filipa se poté zastala postarší posluchačka, která děkana obvinila z neochoty přijmout pluralitu názorů. Nicméně byl to právě Jiří Lach, který jako první polistopadový děkan schválil vystoupení zástupců komunistů na UP. Debata poté pokračovala vyhroceným názorovým střetem mezi třemi výše jmenovanými.

Beseda s Vojtěchem Filipem (KSČM)

Naopak besedy se zástupci ostatních stran probíhaly velmi poklidně a moderátorům se v případě všech debat podařilo udržet diskuzi ve věcné rovině. Zejména Radek John se ve své prezentaci často vyhrazoval vůči současným parlamentním stranám, čímž si několikrát vysloužil zásah moderátorů z řad studentů politologie, kteří se snažili udržet apolitický rámec debaty.

Beseda s Petrem Nečasem (ODS)

Cílem debat bylo dát možnost studentům i veřejnosti konfrontovat své názory s předsedy nejvýznamnějších politických stran a představit politiky přímo bez prostředníka v podobě televizní obrazovky, aby si na ně mohli vytvořit nezkreslený názor. To se podařilo beze zbytku.

Beseda s Milošem Zemanem (SPOZ)

Ačkoli se na organizátory besed snesla určitá kritika vůči nezáživnosti (málo konfrontující otázky), je třeba si uvědomit, že dynamičnost v tomto případě určovali sami diskutující a ne organizátoři, kteří pouze poskytli možnost se předsedů stran zeptat přímo. Celkově lze proto cyklus ČR2010 hodnotit jako úspěch přivést politickou debatu blíže voličům, což je zejména před volbami jistě přínosné.

Odkazy:
Cyklus besed Česká republika 2010
Radek John zahájil cyklus přednášek Česká republika 2010
Jiří Paroubek se zapojil do cyklu přednášek Česká republika 2010
Na UP poprvé po revoluci přednášel představitel komunistické strany
Za občanské demokraty nakonec na UP vystoupil Petr Nečas
Miloš Zeman uzavřel cyklus přednášek Česká republika 2010

musím Vás oslovit a vyslovit se k akutnímu problému. Za minulého režimu nebyla nejen svoboda slova, ale i ostatních lidských práv. Nyní se však naše země honosí přívlastkem demokratická a ani dnes si lidé zatím nezvykli na to, že odpor proti zvůli mocných je jejich základním legitimním právem. Dovoluji si ověřit toto právo demokratické společnosti otevřeným dopisem. Je určen nejen  Vám, ale i vládě a poslancům obou komor.

Můj selský rozum po vyslechnutí novoročního projevu, kdy jste poukazoval na to, jak to ti naši politici dělají špatně, mne zaskočil. Nějak mi Vaše slova nešla dohromady s Vaší politickou kariérou a působením ve vládě. Rychle jste zapomenul na to, že nejen oni, dnešní politici, ale i Vy jste byl spolutvůrcem všeho politického dění a vývoje po sametové revoluci. A tak jsem trošku zapřemýšlel jako sedlák nebo poslední návštěvník restaurace. Jako obyčejný občan tohoto státu.

Už pan Werich složil písničku, kde se pělo: ,,Hej, pane králi, nebuď líný, vem hadry a běž mezi lid…“ Ne vezmi lyže a jeď mezi ty bohaté do hor. Je dvacet let po revoluci. A země, která byla po roce 1990 téměř bez dluhů, ve mnoha výrobách téměř soběstačná, je dnes zadlužená tak, že nad tím zůstává rozum stát. Ale není se čemu divit, když pan Kalousek hovořil výhledově v roce 2009 asi o 37 miliardách plánovaného schodku rozpočtu a ono nám to trošku sklouzlo pomalu na 170 miliard na letošní rok. To se povedlo vám, páni politici. 20 let vaší vlády je snad srovnatelných jen s dobou pobělohorskou, kdy Habsburkové tuto zemičku doslova vydrancovali. Stále slyšíme, že si musíme utahovat opasky a je nutné šetřit.

Víte, páni politici, nějak se mi zdá, že vidím pořád stejné obličeje v tom našem politickém akváriu. Jednou jsem v té straně, podruhé v jiné, tudle změníme politickou tvář za jinou škrabošku. Případně, je- li to účelné, vystoupím a budu se tvářit nadstranicky a jede se dál. Případně se do politiky dostane nějaký politický klaun jako Kateřina Jacques, to je patrně pro oživení. Občan u televize není hloupý a vidí, když si někdo plete pojem s průjmem a biomasu patrně považuje za produkt masného průmyslu.

Jenže ono to tak nejde dělat dál, jinak bude vláda muset zakázat vývoz dřeva, aby zbylo na deset milionů žebráckých holí. Myslím, že když mi média dokola opakují, že jsem zadlužen a každý z nás neseme podíl na tomto dluhu, nějak se mi pění krev v žilách. Vy, páni politici, jste dělali rozhodnutí, kde se peníze vyhazovaly za prohrané arbitráže. Konsolidační banka, jako obří bezedná žumpa na peníze státu… Vaše politická rozhodnutí vedla k demilitarizaci našeho průmyslu a svět skočil po takovém tučném soustu. Náš, na tuto výrobu zařízený průmysl, šel ke dnu. Dnes kupujeme předražené Gripeny, nefunkční Pandury, armáda je moloch, který nedovede hospodařit s pořádným krajícem peněz. Už jen to, že má generální štáb a ministerstvo obrany tolik vojenských úředníků, že by se za to nemusel stydět ani Pentagon, je do nebe volající plýtvání penězi. Na tak malou zemičku jsme grandi, kteří mají neomezené prostředky. Kdybych jako občan hospodařil stejně jako vy, tak budu pro svoji rodinu zaměstnávat 50 nic nedělajících bodyguardů, 10 poradců pro dovolenou, 10 daňových poradců, 10 kadeřníků, 10 sekretářek, 10 šoférů, 10 zahradníků, budu si kupovat Ferrari, Bentleye, Porsche Cayen… Nemám na to, a proto jezdím ve Fiatu. Ale stát se chová jako neuvěřitelný boháč. Chce-li někdo v této zemi šetřit, musí začít nahoře, u našich úředníky přebujelých ministerstev, tam to začíná.

Neskutečně velká poslanecká základna jak dolní, tak horní komory. Máme tolik úředníků, jako kdybychom byli minimálně desetkrát větší zemí. Zbytečně opětovně vytvořené krajské úřady, které jsou svojí prací spíše kontraproduktivní. Silná byrokracie je sice základem státu, ale nesmí ten stát doslova vyčerpávat a vysávat jako pijavice. Nerad bych se tady dotknul poctivě pracujících úředníků, kteří jsou nutnou součástí fungujícího státu. Hovořím o zbytečně vytvořených úřadech. Neboť když už se na jednom pracovišti vytvoří dostatek teplých místeček, tak si útulné státní zařízení začíná žít vlastním životem. Sami sobě dokáží vytvářet práci pro práci.

Ale co je dále důležité, když dělník udělá zmetek, tak ho zaplatí a je pohnán k zodpovědnosti. Nějak si nemohu vzpomenout, že by některý vládní úředník, či poslanci, kteří mnohdy s fakultním vzděláním z Plzně dělali kvalifikovaná rozhodnutí vedoucí k milionovým a miliardovým ztrátám, byli pohnáni k odpovědnosti. Vzpomenu jen na drobek z toho obrovského krajíce. Příkladem třeba 65 milionů vyhozených za nepoužitelné testy autoškoly. Kde je vaše odpovědnost? Jak je možné, že ve státním podniku ČEZ, který byl prvně údajně ve ztrátě, potom byl dotován a najednou, když po finanční injekci je v plusu, dostane ředitel 650 milionů odměn? Je tento člověk tak enormně výkonným mozkem, že má nárok ve státním podniku na takovou odměnu? Ostatně nevěřím, že tyto finance zůstaly v jeho ,,kapse“. Tomu mecenáši, který byl tak štědrý, bylo určitě nějakou drobnou desítkou milionů přispěno na předvolební kampaň, ale to je jen taková úvaha o kolotoči ,,drobnejch“ v naší zemičce.

Když prostý člověk vidí, jak jeho nadřízený bezostyšně krade, tak je to přece vzor jednání. Vždyť takové zprávy v tisku doslova rozvracejí republiku a obyčejný člověk ztrácí zábrany. Promiňte, jestli se mýlím, ale já si rád utáhnu opasek, aby zbylo dost na zlaté padáky vysokých funkcionářů. Poslední kapkou, do nebe volající, jsou České aerolinie, vedeme je ke krachu, do ztráty, ale zlatej padák bude asi vyplacen. Místo toho, aby byli špičkoví manageři hnáni k zodpovědnosti za špatně vedený podnik. Pan Bém prodrbe 800 milionů a je to v pohodě. Jiný pan moudrý udělá chybu a obce chtějí své peníze vrátit a je to logické, protože když občan udělá chybu, tak platí. Přichází na něj exekutor, soudy. Ale nahoře vládne klid a bezvětří. Tedy, když se dostanu na nějaký ředitelský post ve státním podniku, je jedno, jak ho povedu, je důležité vydržet nějakou dobu, potom odejít se zlatým padákem a je rodina zajištěna. Různé správní rady a podobné podvody na lidi, kde utíkají peníze, které si obyčejný člověk rád utrhne od úst. Utáhneme si opasek.

Víte, za minulého režimu jsme šli za sovětským vzorem. Upravená zlidovělá slova kněžny Libuše byla: „Vidím zemi velikou, nad ní hvězda pěticípá a pod ní český národ chcípá.“ Dnes přebíráme různé ekonomické vzory z USA a odjinud. Jen chci připomenout, že úředník, i kdyby byl sebe výkonnější, není ten, kdo tvoří národní důchod a hodnoty. Každý úředník je jen podpůrný prostředek fungujících správních a nebo výrobních celků. Je to výroba a vývoz zboží, že si jeden druhému posekáme trávník nebo vypereme košili, to nás neuživí. To, že někoho za majetkovou trestnou činnost zavřeme do kriminálu, nic neřeší, dokud ten, kdo majetkovou škodu spáchal, nebude nucen tuto škodu uhradit, tak je to pořád o ničem. Je vždy dost řešení, zabavení majetku třeba i manželce a dětem, kam byl onen majetek ulit před soudním jednáním.

Další věcí, která se mi moc líbí je, že jste nechali vzniknout víc jak deset zdravotních pojišťoven. Ty si vybudovaly paláce plné zbytečných úředníků a nám najednou nezůstávají peníze na léčení . Za to jste také odpovědni vy, páni politici a poslanci. Lidé odvádějí peníze na své zdravotní pojištění a tyto peníze jsou pojídány ústy zbytečných úředníků a spotřebovávány na jejich paláce.

Výborný nápad je také školné. Ti, kteří vystudovali bezplatně, dnes chtějí zpoplatnit školství. Utáhněte si opasky vy, páni politici a poslanci, aby zbylo dost na studenty. Protože když nám mladí lidé budou utíkat do zahraničí, tak zde nezůstane nikdo, komu to bude myslet a dá tu morálně politicko ekonomicko sociální žumpu jménem Čechy po vás do pořádku.

Jsem řádným občanem této země a nechci platit za takové věci jako je vaše špatná sociální politika státu, kde je systém nastaven tak, že je tu veliká skupina lidí, která nikdy nepracovala, ani pracovat nechce. Často nejsou ani občany naší země. Ani vzdělávat se nechtějí, jestli něco dělají, tak děti a jinak jen nepořádek.

A to je další věc, pořád máme plná ústa demokracie, ale nejsme schopni nazývat věci pravým jménem. Jsme vaším jednáním a mediální masáží tak pokrouceni, že zlodějinám se říká tunel a dotknout se nepřizpůsobivých občanů pravým jménem, tak to je najednou rasismus. Na této myšlenkové deformaci krachuje předem každé řešení tohoto více jak sociálního problému. Stačí si vzít příklad třeba ze Slovenska. Nechci platit obří zásahy policie na fotbalových utkáních, jde o soukromé podnikání klubů a pokud tam někdo přijíždí ne za sportem, ale rvát se, tak ať si kluby najmou a zaplatí ochranu nebo ať nehrají vůbec. Stejně už je to jen o penězích a zase špinavých.

Naše silnice jsou třikrát dráž stavěny než v zahraničí, nekvalitně, začínáte vymýšlet silniční daň, no to je do nebe volající. Já to nechci platit, dejte to k úhradě politikům, poslancům, úředníkům, kteří tyto smlouvy uzavírají. Následně ani nezajistí kontrolu kvality, silnice se klidně opravují už druhým rokem znovu a přitom byly zaplaceny ve vysoké kvalitě. Vy jste na vině, páni politici! Ale to by byl nekonečný výčet toho, co je v této tak krásné zemičce v nepořádku, že by to snad ani nikdo nečetl.

Závěrem chci jen znovu připomenout, že nedlužím nic. Já jsem ty obří dluhy nenadělal a naopak zvažuji žalobu na stát o náhradu těch rozkradených peněz. Páni politici, páni poslanci, vy jste našimi zaměstnanci. Jenže vy znáte lidi jen před volbami, když potřebujete jejich hlasy. Slíbíte plešatým, že jim narostou vlasy. Slíbíte těm, co mají ploché nohy, že jim zvednete klenbu, notorikovi rum za dvě kačky, prostě cokoli. A když je to nutné, zapomeneme na zásady a vyměníme církevní restituce za úspěch prosazení vlastního zájmu, to bylo tak trapné, jako když paní Parkanová pěla ódu na amerického prezidenta. Jak jsem se v těchto chvílích styděl za to, že jsem Čech. Takto rovnou do zadnice a bez trychtýře s vazelínou, no to byla pecka. Ukázka naší národní hrdosti.

Vše má jeden háček, bude nutné v této zemičce změnit ústavu a změnit zákony, aby ani poslanec nebyl nedotknutelný. Pokud neplní své sliby, nechá se korumpovat nebo spáchá trestný čin, musí být postižitelný, jako každý občan této země. O okamžitém odvolání z funkce ani nemluvím, to by mělo být samozřejmé, jako jinde v civilizovaném světě. Ono by bývalo stačilo po revoluci převzít zákony z některé země, ve které to funguje, a okopírovat je. Jenže to by se potom nepodařilo tuto zemi rozkrást.

Zrovna tak trestní právo má ve světě své výborné formy, které stačilo převzít. Občanský zákoník, staré římské právo jsou vzorem pro demokratické země, jen páni Češi vymyslí něco dokonalejšího. Jenže to by se na tvorbě zákonů a jejich dodatcích taková léta nemohlo živit tolik lidí, to jsou také vyhozené prostředky.

Co se týká toho mého dluhu, ten by měli zaplatit podílově všichni, kteří tomuto státu vládli v době od vzniku státního dluhu. Lidé si musí uvědomit, že z jejich vydělaných peněz si stát na daních bere 55-64 % formou různých typů zdanění. Další peníze odvede občan formou daně z nemovitosti atd. Vše, co si za peníze, které lidem zůstanou, kupujeme, je již také x-krát zdaněno.

Závěrem podotýkám, že nejsem přívržencem žádné politické strany bez rozdílu barvy a ovoce. Rozlišuji politiky jen na ty špatné mlčící pěstující si svá koryta a na ty, kteří to myslí poctivě. Z některých obličejů by se mohl klidně složit orloj. Vždy o volbách ukáží tvář a potom se schovají, aby v dalších volbách učinili to samé. Většinou ta první jmenovaná skupina vykouše ty slušné nebo si je mezi sebe vůbec nepustí.

Začnu věřit v obrat k lepšímu, až začnou páni vlastenci jezdit ve škodovkách a ne v Audi a BMW. Až v této zemi bude přímá volba prezidenta, aby se neopakovala ta ponižující fraška, jaké jsme několikrát byli svědky, a až občan této země bude moci přijít do parlamentu a navrhnout třeba změnu zákona, podobně jako je tomu v Nizozemsku. Až budeme přidělovat občanství podle vzoru třeba Švýcarska, Holandska. Až budou Vietnamci prodávat řádně celně odbavené zboží… A co hlavně, až někdo konkrétně začne šetřit ty nekonečné národní tunely, viníci budou pozváni k odpovědnosti a ponesou následky svých činů úhradou napáchaných škod.……………

Pane prezidente, vy znáte odpověď na každou otázku a já mám v něčem velmi nejasnou představu. Proto se Vás takto z pozice obyčejného člověka ptám, myslíte, že lidé budou opět zvonit klíči nebo vezmou do rukou vidle a baseballové hole? Skoro mne děsí zeptat se: „Nebo budou cvakat závěry zbraní?“

Říká se mezi lidmi vtip: Optimista se učí anglicky, pesimista rusky a realista střílet.

Jirka Nekovář ze Žďáru nad Sázavou

Vezměte si například mou osobu. Jsem starý, kuřák, a navíc muž, což je v současném juvenilním světě, podléhajícím tyranii zdravého života a vizi, jak si pořídit děti bez spermatu, sama o sobě dost vražedná kombinace. A to nehovořím o tom, že jako heterosexuál mám ještě o přitěžující okolnost víc.

Kdo chrání má lidská práva proti útlaku? Proti diskriminaci? Nikdo. Stejně tak se oficiální výklad menšin smrskl v pojetí úřadu, který reprezentujete, na zprofanované rasy a vyznání všeho druhu.

Ale copak dnes neexistují menšiny úplně jiné? A daleko odstrkovanější? Třeba menšina čtenářů knih. (Obávám se, že zakrátko bude rozšířena o menšinu těch, kteří vůbec čtou něco z papíru.) Ignoruji reklamy, platím daně, jsem poprvé (a doufám i naposled) ženatý – a své ženě věrný. No sakra, nejsou tohle všechno menšiny jak hrom?!

Menšina ale stejně tak dobře může povstat z většiny, což jste si, pane ministře, zatím rovněž bohužel neuvědomil. Jen záleží na tom, kde se zrovna nacházíme. Vzhledem k tomu, že bydlím na sídlišti jednoho smutně proslulého severočeského města, stal jsem se proti své vůli příslušníkem i dalších menšin. Třeba menšiny lidí, kteří pracují. A tudíž v noci spí.

Platím třeba nájem – což je samo o sobě dost exotické. Nemám načerno připojenou elektřinu, platím vodné, stočné, a dokonce i popelnice. I když, abych pravdu řekl, nevím vlastně proč. Kdybych sypal odpadky volně na chodbu a na schodiště, vyšlo by to nastejno jak esteticky, tak pachově. Menšina (tedy tady u nás většina) nepřizpůsobivého obyvatelstva jde v tomto směru ruku v ruce vzorně s menšinou squatterů.

Žiju v létě uvnitř domu, což mě rovněž dosti odlišuje od většiny, nikdy jsem nebyl ani na Borech, ani v Kanadě. Své děti vychovávám v duchu desatera, posílám je na basket místo na karate. Také na to denně doplácejí. Někdy modřinami, někdy jen mobilním telefonem… Řídím střízlivý – a výhradně své vlastní auto. Pokud ho před domem najdu. Když něco chci, koupím si to! Mám rád policejní auta. Když nějaké omylem zabloudí do našeho bloku, líbal bych ho na kapotu, kdybych se nestyděl.

Myslím, že už jsem uvedl dostatek menšin, jejichž příslušníkem jsem, abyste začal konečně chránit i má lidská práva, jak vám zadání vašeho úřadu ukládá.

S pozdravem váš menšinový Slušný občan Josef Klíma

Autor: Josef Klíma

Jejich vůdcem je Gandalf, šiřitel zpátečnické ideologie, s jejíž pomocí udržuje obyvatelstvo v nevědomosti a strachu před pokrokem. (…) Není pak divu, že Saruman, zastánce utlačovaných a šiřitel pokroku, je prohlášen za zrádce a jeho sídlo je zničeno bojůvkou fanatických zpátečníků.

Když pak šíří socialismus v Kraji, je chycen a bez soudu potrestán hobity, podporovanými a placenými kapitalistickou mocností Gondorem. (…) Ale socialismus se naštěstí nedá zničit hozením jakékoli své relikvie, i té nejposvátnější, do ohně. Drž se Mordore, obklíčený nepřátelskými reakčními sousedy!

Recenze Pána prstenů, původně otištěno v Rudém právu

Další úryvky:

Je mnoho způsobů, k nimž se uchyluje nepřítel, aby ponížil naši zemi, rozvíjející se v duchu socialistického soutěžení. A tak anglický spisovatel J.R.R. Tolkien vydal před nějakou dobou knihu, v níž zastřeně útočí na naše zřízení prosazující práva pracujícího lidu. Titulní „Pán prstenů“ Sauron je vládcem chudé země, v níž rozvinutý kolektiv má v rukou skutečnou vládu, vykonávanou doživotně zvolenými zástupci – Nazguly (v knize nazývanými – jaká ironie – upíry).

Skřeti – dělnická třída Mordoru budující těžký průmysl, jsou vylíčeni jako tvorové odporného vzhledu a zvyků (jak by zpovykaný synáček z buržujské rodiny – potomek národa anglických imperialistů, mohl vidět něco krásného a povznášejícího na těžké práci?)

Do kontrastu se skvělou organizací práce a pořádkem v Mordoru, zemi vylíčené jako „spálená pustina“, z níž se valí popel a dým (že by náznak závisti?) je postaven obraz žírných, „mlékem a medem oplývajících“ zemí západu, kde všechno zboží téměř „roste na stromech“. Odkud se však bere ve skutečnosti, toho se lze těžko dopátrat – že by pomocí nadpřirozené bytosti, tzv. boha? Ha ha!

Zatímco dnem i nocí pracující Mordor trpí nedostatkem základních potravin a vody, sousední země oplývají nadbytkem.

Jak nápadná podobnost s naší současností, kde nás rozbujelý kapitalizmus ohlupuje obrázky blahobytu, jehož zdroje zůstávají utajeny (čáry Gandalfa a elfů?), zatímco sedláci a dělníci našeho tábora pracují poctivě a usilovně, aniž by docházelo k jejich vykořisťování, a všechno získávají pouze prací vlastních rukou.

Elfové, hobiti a takzvaní vznešení lidé symbolizují skupinu zahálčivé aristokracie a buržoazie, která se snaží vzepřít globální revoluci, zatímco skřeti a trollové, vylíčení jako tvorové temnoty, se skrývají pod zemí a v potu tváře si vydělávají na kousek suchého chleba (jim není určen lembas ani miruvor!) Pokrokový čaroděj Saruman, který jim poskytuje ochranu a obživu a bojuje za práva menšin, je prohlášen za zrádce a jeho sídlo je zničeno reakční bojůvkou, vždy připravenou k chuligánským výtržnostem.

Když pak šíří socializmus v Kraji, je chycen a bez soudu potrestán hobity, podporovanými (a placenými) kapitalistickou mocností Gondorem.

„Síly dobra“ v Tolkienově knize představují individualističtí zástupci reakčních kruhů, jejichž ruce se nikdy nedotkly pořádné práce. To diskredituje Froda, Aragorna, Boromira i šiřitele pověr a zpátečnické ideologie Gandalfa. A Tom Bombadil je zároveň představitelem květinové mládeže i tyranem, který ve své zemičce vládne neomezenou mocí – jakým právem?

A ještě je tady Faramir, elegantní, inteligentní a okouzlující jako James Bond, sabotující všechny projevy internacionalizmu.

Galerie postav bez ideologické páteře, vrhajících se do boje „proti jinakosti“. Ale socializmus se naštěstí nedá zničit hozením jakékoli své relikvie, i té nejposvátnější, do ohně. Drž se, Mordore, obklíčený nepřátelskými reakčními sousedy!

Ve skutečnosti J. R. R Tolkien vycházel při psaní svých povídek ze staré anglické mytologie. V té je „hrozba z východu“ hluboce zakořeněna, jelikož v druhé půli 11. století pořádali Normané z východu do Anglie sérii válečných výprav a roku 1066 v Bitvě u Hastingsu zvítězil  normanský vévoda Vilém Dobyvatel a stal se tak anglickým králem. V roce 1072 napadl Vilém Dobyvatel i Skotsko.

]]> http://chameleoncharlie.cz/1831/recenze-pana-prstenu-z-rudeho-prava/feed/ 0 http://chameleoncharlie.cz/1798/koralecnik-paroubek/ http://chameleoncharlie.cz/1798/koralecnik-paroubek/#comments Sun, 07 Feb 2010 17:56:44 +0000 admin http://chameleoncharlie.cz/?p=1798 Dílo Jaroslava Haška o dobrém vojáku Švejkovi si získalo oblibu po celém světě. Povaha málokterého českého hrdiny se vžila v myslích lidí za našimi hranicemi jako ta Švejkova. Ne nadarmo se pro Čechy vžilo klišovité označení národ Švejků. Člověk, který se s Čechy setkal pouze v knize „Osudy dobrého vojáka Švejka“, si typického Čecha představuje jako tlouštíka s dobromyslnou povahou. Ten však nepostrádá vychytralost a smysl pro humor, přestože může na první pohled jevit působit dojmem naprostého idiota.

Švejkovi proto rozhodně nelze upřít nadčasovost. Ta se projevuje i tam, kde by to čekal málokdo. Sedm desítek let před tím než se mu podařilo prodrat na vrchol naší politické scény, se v knize mluví i o Paroubkovi, jehož chování je ne nepodobné nynějšímu předsedovi ČSSD: „Já jsem znal nějakýho kořalečníka Paroubka v Libni. Jednou se mu tam opil nějakej dráteník jalovcovou a začal nadávat, že je to slabý, že do toho leje vodu, že kdyby drátoval sto let a za celej vejdělek si koupil samou jalovcovou a vypil ji najednou, že by moh ještě chodit po provaze a nosit ho, Paroubka, v náručí. Potom ještě řekl Paroubkovi, že je huncút a šaščínská bestie, tak ho mílej Paroubek chyt, votlouk mu jeho pastě na myši a dráty vo hlavu a vyhodil ho ven a mlátil ho po ulici tyčí na stahování rolety až dolů na Invalidovnu a hnal ho, jak byl zdivočelej, přes Invalidovnu v Karlíně až nahoru na Žižkov, vodtud přes Židovský pece do Malešic, kde vo něj konečné tyč přerazil, takže se moh vrátit nazpátek do Libně. Jó, ale v tom rozčílení zapomněl na to, že má ještě asi to všechno obecenstvo v kořalně, že si tam asi budou ti syčani sami hospodařit. A taky se vo tom přesvědčil, když konečné se zas dostal do svý kořalny. U kořalny bylo napolovic stažený roló, u kterýho stáli dva policajti, taky silné nabraný, když dělali vevnitř pořádek. Dopolovic všechno vypitý, na ulici prázdnej soudek vod rumu, a pod pultama našel Paroubek dva vožralý chlapy, kteří byli přehlédnutý policajty a kteří, když je vytáhl, chtěli mu platit po dvou krejcařích, víc prej žitný nevypili.“

Jiří Švejk Paroubek

To je celý Jiří Proubek, chtělo by se říct. Jenomže šéf sociální demokracie spatřil světlo světa až v roce 1951 na den přesně 17 let před okupací vojsky varšavské smlouvy a 28 let po dopsání díla. Je ale také pravda, že prostředí hospod nižší cenové skupiny bylo Paroubkovi odjakživa velmi blízké. Sám také působil několik let jako náměstek v RaJi, který byl za časů reálného socialismu skutečným rájem a místem zaslíbeným pro všechny, kdo po šichtě hledali odreagování v podobě alkoholového opojení.

Není proto divu, že působení v podniku, pod jehož záštitou fungovala většina podniků od třetí cenové skupiny níže, zanechalo viditelné stopy na Paroubkově vyjadřování. Proto také Paroubek rozumí přáním svých bývalých klientů a šikovně toho využívá v marketingové strategii své strany. Ví, že spoléhat se na bohaté a vzdělané by byla ztráta času.

Ale kdejekej lojza si může při cestě ze směny libovat, že až se mu nebude někdy chtít do práce, nebude už za návštěvu lékaře platit třicet korun. Hned po cestě od lékaře pak určitě zamíří do nejbližšího podniku, kdysi s takovou péčí spravovaného Paroubkem a ušetřené peníze mu vystačí na dvě piva, myslí si.

Byla by obrovská náhoda, kdyby Paroubek, o němž psal Hašek, neexistoval a nebyl předkem toho, kterého všichni známe. Podobné záchvaty vzteku jako ve zmíněné pasáži předvedl Jiří Paroubek loni na jaře při vajíčkové kampani. O spřízněnosti obou Paroubků svědčí i fakt, že oba se ve svém povolání pohybovali v oblasti výčepnictví. Zatímco Haškův Paroubek měl jednu kořalnu, jeho pravděpodobný potomek to dotáhl mnohem dále – působil ve vedení celé sítě výčepů. Jablko nepadá daleko od stromu.

Obrázek: ateo.cz

Pro ChameleonCharlie.cz Dan Rejman