Hlavní roli ve spotu ztvárnil primátorův „brněnský mops“ Chris, který podobně jako jeho příbuzný z filmu Muži v černém vtipně komentuje své okolí z psího podhledu. Nechybí ani „povinné“ brnknutí na strunu lokálního patriotismu v podobě vzpomenutí hokejového klubu Kometa a lehké rýpnutí do hlavního města poznámkou k novinovému titulku (článek je pravý).

Jestli se to všechno povedlo můžete zjistit níže.

Roman Onderka, kandidát na primátora za ČSSD

Jistě čekáte, že katastrofálně prodělám, vždyť během těch desetiletí lidstvo zažilo největší hospodářskou krizi následovanou nejničivější válkou v historii. Opak je ale pravdou. Za 40 let si stranou odložím celkem 4100 dolarů, moje úspory však budou mít téměř čtyřikrát vyšší hodnotu (16 100 dolarů).

I po započtení inflace se můj vklad téměř zdvojnásobí (necelých 8000 dolarů v cenách roku 1928). Jen pro srovnání, kdybych si každý rok odkládal 100 dolarů pod polštář, inflace by mi z nich ujedla téměř polovinu (částka by měla hodnotu 2500 dolarů v cenách roku 1928).

Tento výsledek přitom není dán shodou okolností. Peníze se zhodnotí podobným způsobem, ať začnu spořit v jakémkoli historickém okamžiku. Jak je něco takového možné? Nezhodnocuje se totiž jen samotný vklad, ale i předchozí zhodnocení.

Poslední dobou jsem četl několik článků o důchodové reformě. Jejich obsah se dá shrnout následovně: soukromé spoření nemá valný smysl, bankovní ústavy totiž stejně zkrachují nebo je někdo vytuneluje (pak už si na nich nic nevezmete) a jejich reálný roční výnos stojí za houby, pokud tedy zrovna nevykazují ztrátu.

Výše uvedený výpočet nechť je drobným příspěvkem do této diskuze. Ukazuje, že i při kombinaci neuvěřitelně nepříznivých podmínek je dlouhodobé spoření výhodné. Většina lidí začne spořit s vidinou velkého zisku, když jsou burzovní indexy zrovna nahoře, a rychle své peníze vybere, jakmile se burzovní indexy propadnou a úspory začnou ztrácet na hodnotě. Přitom samozřejmě prodělá (nakoupí draze a prodá lacino).

Vývoj úspor v čase

Málokdo si ale uvědomuje, že spoření má smysl, i když jsou ekonomické ukazatele zrovna v červených číslech. Náš příklad to názorně ukazuje. Prvních několik let jsem na celé věci krutě prodělával a i později hodnota mých úspor několikrát dramaticky poklesla. Kdybych ale přestal spořit, skončil bych jen s penězi pod polštářem.

Světová ekonomika sice prochází obdobími konjunktury a krize, přesto však pořád roste. Lidstvo totiž neustále vyvíjí ekonomickou činnost, aby uspokojilo své potřeby. Je možné, aby se její objem za 40 let zmenšil? Jistě, muselo by ale dojít k jaderné válce nebo jiné globální katastrofě. Rozhodně by nestačila žádná z událostí, které jsme zatím zažili.

Kdybychom i přesto byli chronicky pesimističtí a viděli svět jako neustálý kolotoč prudkých hospodářských, společenských a politických změn, nemůže pro nás být přijatelný ani důchodový systém založený čistě na státem garantované penzi:

Po 40 let své peníze poslušně odvádíme státu, aniž bychom měli možnost ovlivnit svým konáním výši budoucí penze vzhledem k platu. Kde je jistota, že nám stát po tak dlouhé době (bezpochyby plné válek, revolucí, státních bankrotů a měnových reforem) vyplatí alespoň zlomek vašeho celoživotního vkladu?

Pro chameleoncharlie.cz napsal Kamil Gregor

Dejme tomu, že by to nebylo nezákonné. Pochybuje ale někdo o tom, že je to nemorální? Co když onen řidič vůbec nechápe, že dělá něco špatně? Co když se brání, že je to možná tak trošku proti pravidlům, ale že si takové melouchy dělají všichni řidiči? Co mu na to říct?

Takových řidičů máme, bohužel, plný parlament. Bývalý poslanec a exministr životního prostředí Libor Ambrozek (KDU-ČSL) si dokázal z poslaneckých náhrad našetřit dost, aby si postavil dům za deset milionů. Bez hypotéky. Pan Ambrozek alespoň dokázal přiznat, že zneužívání náhrad je špatné a stáhl svou kandidaturu na náměstka hejtmana Jihomoravského kraje. Je to sice od něj hezké, nicméně dům za deset milionů mu zůstane a může ho tak utěšovat, že se nestal vicehejtmanem.

Kdo neokrádá stát, okrádá vlastní rodinu?

Naproti panu Ambrozkovi se Bohuslav Sobotka, úřadující předseda ČSSD, mnohem více podobá našemu pizzamužíkovi z úvodu. Vůbec nechápe, že by se dopustil něčeho špatného. Vždyť přece nedělá nic nezákonného a dopouštějí se toho všichni, zní jeho výmluvy. Nepřijde mu nepatřičné, že náhrady mají vynahrazovat konkrétní výdaje za bydlení, dopravu či reprezentaci. A nejde mu do hlavy, proč se někdo vlastně pozastavuje nad tím, že si z náhrad na dopravu koupil byt.

Není to nezákonné. Inu, stále se jedná o zneužití náhrad, pouze takové zneužití není nijak sankcionováno. A pokud mě za to neklepne nikdo přes prsty, tak je to vlastně totéž, co povoleno. No ne? A pro informaci panu Sobotkovi proč se občané cítí dotčeni: je velmi rozhořčující sledovat, pokud pravidla porušují právě ti, kteří pravidla tvoří. Jako by nestačilo, že si mohou pravidla týkající se jejich osoby ušít takříkajíc na míru a že tak nezřídka činí.

Navíc je přinejmenším smutné, nestačí-li rozlišovací schopnosti předsedy jedné z našich největších politických stran k tomu, aby rozpoznal, co je morální a co ne. Pak z jeho úst může jen sotva znít upřímně kritika stran morálnosti druhých.

Závěrem ještě otázka k poslaneckým náhradám: Proč vlastně nejsou vypláceny zpětně po předložení příslušných účtenek?

Poslední Bártovo zjevení v novinách, které značně rozčeřilo vody jinak klidného českého prázdninového rybníčku, se týká revolučního vybírání pokut za dopravní přestupky – movitější řidiči by v budoucnu mohli státu přispět mnohem větší částkou, než jejich chudší kolegové – stejně jako Švýcaři a Finové. Policie by měla možnost nahlížet do údajů o výši příjmů a podle dané situace udělit adekvátní trest.

Návrh znemožní, aby především dobře situovaní a agresivní mladí řidiči měli dojem, že je česká silnice Divokým západem…

Čirý populismus apelující na českou závist (ano, i takhle se dají v ČR poměrně lehce vyhrát volby)? Nebo promyšlený systém, který jednou pro vždy narovná vztahy mezi všemi účastníky silničního provozu?

Bárta skoncuje s Divokým západem na českých silnicích

Návrh samozřejmě vyvolal vyostřenou diskuzi, ve které se skloňovala slovní spojení jako „rovnost před zákonem“, „spravedlnost“ a dokonce i „policejní stát“. A ne úplně nesmyslně. Přece jenom rovnost před zákonem je dána ústavou a proto by zavedení tohoto systému mohlo snadno narazit.

Ze stran voličské veřejnosti ale zní nadšené hurá. Samotná podstata návrhu totiž řeší poměrně evidentní problém – pro bohatého člověka ve velkém silném voze není pár tisíc pokuty adekvátní hrozbou a autem dodané sebevědomí a pocit bezpečí často vede tyto řidiče k agresivní jízdě.

Politici ostatních koaličních stran ale tak nadšení nejsou – bývalý ministr dopravy Bendl (ODS) např. upozornil, že si tento krok vyžádá další administrativní zátěž a povede k podvodům, což je nepochybně správná úvaha. Premiéra Nečase zase (jako správného konzervativce) vyděsila už jen možnost, že by policie (stát) mohla nahlížet do údajů o výši příjmů kohokoli a kdykoli třeba kvůli pár stovkám. ČSSD by návrh podpořila.

Mnozí podnikatelé se podle Bárty pomocí drahého vozu dobrovolně udržují ve ztrátě a tím by se automaticky přesunuli do nižší příjmové kategorie – proto bude k vyměření výše pokuty důležitá i cena zadrženého vozu. Nicméně tohle naráží na zajímavý kulturní aspekt české kotliny.  Na rozdíl od Západu, kde se společenský status vyjadřuje zejména podle dobré adresy, v České republice tuto roli plní automobily. Mnoho rodin si proto v touze zlepšit své společenské postavení kupuje auta, které ne vždy zapadají do jejich sociálního kontextu. V úvahu je třeba vzít i automobilové nadšence. A proto by mohla být řada pokut vyměřena nesprávně.

Nový návrh jen potvrzuje, že Věci veřejné jsou ideologicky těžko identifikovatelný subjekt, který láká voliče napříč celým politickým spektrem. Zatímco bič na bohaté dálniční závodníky nadchl levicové voliče, ti napravo od nich jsou zděšeni nerovným přístupem státu a možnou ztrátou jednoho ze základních ústavních práv. Ovšem vzhledem k faktu, že česká společnost je mimořádně rovnostářská, neudělal ministr Bárta s návrhem pravděpodobně chybu…

Takže nezbývá než škrtat peníze na úřednické platy, hasičské stříkačky, policejní radary a pozlacené a diamanty sypané dálnice (jen tak si lze vysvětlit jejich cenu). Jenže takové škrtání je velmi nebezpečné. Kromě toho, že za pár měsíců si budou hasiči u požárů podávat kbelíky, sestřičky v nemocnicích přestanou vyměňovat bažanty a po ulicích se budou plížit vyhladovělé davy nezaměstnaných sekretářek, nás brzo čekají podzimní volby.

V květnu vystavili voliči stranám vládní koalice fakticky bianko šek na všechny potřebné změny. Vláda je ideologicky homogenní a má jasnou většinu, lepší reformní konstelaci si snad ani nelze představit. Jenže reformy se dají odstartovat až v příštím roce. To už bude dost času měnit zákony a pokusit se zadělat na slušné penze, moderně vybavené školy a kratší čekací doby na kyčelní klouby. Mezitím ale budeme volit do senátu a komunálu.

Český výherní automat

Volby budou lakmusovým papírkem nálady veřejnosti (nenechte se mýlit, o výběr starosty, zastupitele nebo, nedej bože, senátora v nich nejde). Propadnou-li vládní strany, mohlo by se stát, že reformní nadšení vyprchá, Česká republika prostojí na místě další čtyři roky a až se reformy stanou otázkou života a smrti, budou naše ulice hořet jako v Řecku. Bylo by velmi ironické, kdyby zrovna vládla ČSSD (s podporou napříč celým komunistickým spektrem).

Zdá se, že strany vládní koalice si podporu veřejnosti zatím drží. Na pravici navíc v současné době korzují dvě velké strany, takže hlasy nespokojených voličů se mohou přelévat mezi koaličními stranami a nemusí nutně plynout k opozici. Vypadá to, že hlavní opoziční síla si pořád ještě léčí rány utržené při parlamentních volbách. Jak nedávno pěkně řekl Petr Dimun, když byla hlavní lokomotiva sociální demokracie (Jiří Paroubek) odstavena na vedlejší kolej, vlak jede už jen setrvačností.

Do voleb se ale může leccos stát a na pěkné problémy už je zaděláno. Kdo si před volbami myslel, že média nahrávají pravici, ten se jistě nestačí divit, jakou masáž teď dostávají škrtající ministři. Schopnosti takového Radka Johna nebo Víta Bárty vysvětlit veřejnosti navrhované škrty, obhájit je před námitkami novinářů a ustát palbu odborů a opozice je docela tristní.

David Rath nešel před pár dny na oběd se členy vlády, protože by se mu prý kvůli snížení platů státních zaměstnanců mohlo udělat nevolno. Dovedu si představit, že jíst v jedné místnosti zrovna s Davidem Rathem na chuti taky moc nepřidá. Kdybych se ale toho oběda mohl zúčastnit, poradil bych ministrům současné vlády, aby si při prezentaci škrtů počínali mnohem obezřetněji. Může se totiž klidně stát, že vláda bude reformní jen do dalších voleb.

Pro chameleoncharlie.cz napsal Kamil Gregor

CHMEL UŽ ZASE STOUPL V CENĚ

CHCEME-LI JEN SKROMNĚ ŽÍT

PIVO MUSÍ PODRAŽIT

MOUKA DRAŽŠÍ VIZTE CENY

KŘIČÍ PEKAŘ USTRAŠENÝ

CHCEME-LI JEN TROCHU ŽÍT

HOUSKY NUTNO PODRAŽIT

ALE NÁM SE NEJHŮŘ DAŘÍ

NAŘÍKAJÍ UZENÁŘI

CHCEME-LI JEN SKROMNĚ ŽÍT

BUŘTY NUTNO PODRAŽIT

PAN DOMÁCÍ HNED SE STRAŠÍ

MASO, PIVO, CHLÉB JE DRAŽŠÍ

CHCEME-LI JEN SKROMNĚ ŽÍT

ČINŽI NUTNO PŘIRAZIT

KDOPAK BY SE TOHO NELEK

STÁT TÍM TRPÍ JAKO CELEK

ABY MOHL VYJÍTI

NUTNO DANĚ ZVÝŠITI

KONSUMENTU NELZE VÍCE

NEŽLI JÍT A OBĚSIT SE

UČIŇ TO VŠAK NEPRODLENĚ

DOKUD ŠPAGÁT NESTOUP V CENĚ

Ředitel školy žádá peníze. Předseda vlády: „No víte, je krize, peníze nejsou, nemůžeme dát.“

Následující zastávka je věznice – nová budova, nová jídelna, tělocvična super vybavená, fitness, na celách plazmové TV.

Ředitel věznice žádá peníze. Předseda vlády: „No vidím, že ještě je třeba leccos doplnit a
vylepšit, zřídit park, fontánu, cukrárnu, dáme vám 500 miliónů.“

Když vylezou ven, ministr se překvapeně obrátí na předsedu vlády:
„Nemůžu pochopit, škola byla evidentně stará a nedali jsme nic a na věznici jsme věnovali 500 miliónů…?“
Předseda se podívá na ministra a praví: „Víš co, tak si myslím, že do školy my dva už asi chodit nebudeme…“

V principu by se tak upustilo od nemotivačního odměňování a schopní lidé ve veřejné správě by měli konečně důvod se snažit být pracovití a efektivní. Tedy každému podle jeho schopností. Teoreticky pokud jeden zaměstnanec libovolného oddělení v důsledku správné motivace prokáže, že zvládne zastat i práci několika svých kolegů, pak bude velmi těžké ospravedlnit zaměstnávání takových lenochů. Mohlo by tak dojít ke skutečnému personálnímu zeštíhlení přebujelé administrativy. Prozatím to zní dobře.

Jistě, pane ministře

Jak již jsem zmínil v úvodu, odbory neprojevily pro tento návrh přílišné nadšení. Alena Vondrová, předsedkyně Odborového svazu státních orgánů a organizací, se v rozhovoru pro Hospodářské Noviny vyjádřila jasně: „Velmi to poškozuje všechny zaměstnance státní správy.“ Přijmeme-li tezi, že nová pravidla vycházejí z principu „každému podle jeho schopností“, pak se jedná o veřejné přiznání, že prakticky všichni úředníci jsou neschopní. Děkujeme, paní Vondrová. My to sice všichni víme už dávno, ale je hezké, řekne-li to předák odborů a ještě k tomu do novin.

V principu nelze s návrhem než nesouhlasit. Jsem přímo nadšen představou zaměstnanců veřejné správy, kteří se předhánějí v pracovitosti, aby si přilepšili k platu. Všechno by pak bylo vyřizováno rychleji. Snad by se dokonce objevily příjemné a ochotné úřednice na přepážkách, jež neutíkají z práce 30 minut před skončením úředních hodin.

Principy a úmysly jsou jedna věc a praxe je jim mnohdy značně vzdálená.

Proto zůstávám skeptický. Podaří-li se panu ministrovi zlomit odpor odborů a prosadit tento návrh přes nevůli úředníků, tak se stejně nic nezmění. Administrativa ve státní sféře nevydělává žádné peníze, a tak je velmi obtížné objektivně stanovit, zda svých cílů dosahuje efektivně a často zda vůbec něčeho dosáhla. Tudíž ten, co získá zvýšenou pravomoc určovat mzdy, buď nebude vědět podle čeho skutečně své zaměstnance odměňovat, nebo to bude vědět až příliš přesně. Tím myslím, že se zvětší rozsah jeho moci přidat svým oblíbencům a potrestat drzé podřízené, kteří se kupříkladu derou na jeho místo.

Nakonec si odpovědná místa direktivně určí, v jakém objemu mají být provedeny škrty a platy jinak zůstanou více či méně beze změn. Obsah se změní, ale forma se zachová. Po čase si byrokratický aparát oddychne a vše poběží dál, jak byli všichni zvyklí.

„Citzalia je demokracií v akci. Je to RPG hra (tz. Role-playing game, která se nejčastěji překládá jako hra na hrdiny) a sociální síť v podobě virtuálního 3D světa, jehož středobodem je Evropský parlament,“ prozrazuje webová prezentace projektu, kde je v současné době k dispozici beta-verze nové hry.

Jako v jiných RPG hrách i zde bude úkolem hráče vytvořit si virtuální alter ego a prožívat za něj jeho virtuální život. Hráči Citzalie si budou moci vybrat, jestli chtějí hrát za poslance, studenta či novináře. K dispozici by měly být parlamentní prostory ve Štrasburku, Bruselu a dokonce i v Lucemburku, kde ve skutečnosti sídlí jen generální sekretariát EP.

Průběh samotné hry záleží na typu postavy, kterou si hráč zvolí. Pokud je například europoslancem, může se účastnit jednání ve výborech, diskutovat o návrzích legislativy či dokonce zákon sám navrhnout. V případě, že se projeví jako zdatný žurnalista, jeho článek vyjde na titulní straně bruselských novin. Hra by měla hráčům ukázat, jak funguje evropská demokracie v praxi skrze kombinaci online hry a sociální sítě.

Zdá se ovšem, že simulace si vyslouží všechny možné přívlastky, jen ne realistická. Ve hře totiž budou kompletně chybět lobbisté, kteří tvoří jednu z hlavních hybných sil současné Evropy. Prominentní bruselský bloger John Worth k tématu napsal, že “pro europoslance je jednodušší zaplatit několik milionů eur za webovou stránku, než aby se naučili efektivně komunikovat sami.“ Kritici také upozorňují, že hra je nudná už svým námětem a že zastaralá grafická prezentace odežene i potenciální zájemce. Ostatně že je hra graficky podprůměrná a to i na internetové projekty, si můžete prohlédnout v přiloženém videu.

Citzalia bude oficiálně spuštěna koncem tohoto roku.

]]> http://chameleoncharlie.cz/2200/evropsky-parlament-chysta-online-hru/feed/ 0