Že crowdsourcing je zvláště při výběru loga věc ošemetná, ví kde kdo i mimo marketing. LIDEM není první politická strana, která díky návrhům svým příznivců přehmátla. Stačí se podívat na logo Národních socialistů LEV 21.

Ale vybrat takovou podivnost už skutečně vyvolává pochyby o zdravém rozumu. „Logo působí laskavě a sympaticky. Právě takovou stranu chci postavit,“ řekla k vybranému návrhu Karolína Peake. Sympaticky působí možná pro malé děti, neboť připomíná sadu různě vykreslených pastelek.

Lidem starším 15 let může připomínat pestrobarevné grafy znázorňující volební preference z večerních zpráv. V těch se špetkou smyslu pro satiru může vzbuzovat dojem, že strana LIDEM svou barevností vyjadřuje politický postoj. Jednoduše budou zelení, modří nebo červení podle toho, jak bude potřeba. Hlavně, aby si udrželi korýtka.

Jen tak dál, Liberální demokraté. Humoru není nikdy dost ani v politice.

Vyčíst to můžeme z průzkumů společnosti CVVM. Prezident může krást propisovačky ve velkém a popírat golobální oteplování, ale stejně mu důvěřuje třikrát více lidí než poslancům a senátorům, které si zvolili sami. Češi si prostě nemyslí, že jsou schopni vybrat slušné politiky.

Čísla z průzkumů to jasně dokazují. Senátu a sněmovně dlouhodobě věří asi dvacet procent lidí. Z toho můžeme soudit, že se čtyři z pěti Čechů volí za své zástupce individua, kterým by jinak nesvěřili ani domeček pro panenky. Člověk se až diví, proč tu přímou volbu vlastně tak chceme, že?

Ještě podivnější se tato touha zdá, když se podíváme na ostatní instituce. Ano, obecním zastupitelům Češi docela věří. Ostatně, kdo by házel hnůj na zahrádku sousedovi, který vám ho může na otočku hodit zase zpátky. Ale kromě nich se větší důvěře těší už jen ombudsman a Ústavní soud. Obé instituce jejichž představitelé nejsou voleni přímo.

Vlastně nadvakrát skrz nepřímo voleného prezidenta. Členy, místopředsedy i předsedu Ústavního soudu totiž jmenuje on. Veřejného ochránce práv navrhuje s pomocí Senátu taky prezident. Zdá se tedy, že čím méně můžou Češi mluvit do volby svých zastupitelů, tím více jim věří.

Jak to jde dohromady s naší touhou vybírat si hlavu státu sami? Těžko. Zdá se, že splněním tohoto předvolebního slibu zadělali poslanci a senátoři prezidentovi na pořádné snížení důvěryhodnosti. A nejen jemu. Třeba začneme kvůli přímé volbě prezidenta méně věřit i ústavním soudcům a ombudsmanovi. Nedej bože, kdybychom je ještě měli vybírat sami.

Jako ideální řešení neodvratné krize důvěry v české politiky se jeví zavedení dědičné monarchie. Tam nikdo nikoho nevolí a důvěra občanů v potentáty bude stoprocentní. Začít můžeme hned. Třeba tím, že si za prezidenta zvolíme knížete.

Pro ChameleonCharlie.cz Jan Pacas

Kybernetické hnutí Anonymous se postupně vypracovalo z bandy hackerů, co objednávali nic netušícím lidem pizzu, po aktivistickou skupinu, která se „na straně dobra“ zapojuje do revolucí nebo napadá vlády „zlých“ států.

Když před pár dny Anonymous hackli hlavní stránky ODS, nejeden člověk jim zatleskal. Místo aby odstavili celý web, Anonymous jen změnili titulní stránku na jakýsi letáček, který upozorňoval na dohodu ACTA a vyzýval politiky a prezidenta, aby přijetí dohody zabránili.

Z tohoto prohlášení bylo možné pokračovat na stránky ODS, které normálně běžely. Taková virtuální náhrada vyvěšování transparentů na sídlo ODS. ODS se celé akci víceméně zasmála a Anonymous poděkovali za reklamu.

Kdo útočí na ODS?

O pár dní později se objeví na internetu zpráva, že Anonymous hackli web ODS a zveřejnili kompletní seznam členů včetně kontaktních informací, funkce ve straně nebo místního sdružení strany.

Hodní bandité, kteří jinak používají nelegální prostředky pro akce ve jménu slabších, získali pořádný morální šrám: zveřejněním kontaktů nezúčastněných lidí se přiblížili praktikám teroristů.

Zprávu jako první přinesly (dosti nečekaně) ParlamentníListy.cz, které odzkoušely náhodných 10 čísel, všechna fungovala a tak byl seznam prohlášen za autentický. Server také zveřejnil údajné prohlášení, ve kterém se Anonymous přiznali a jako záminku uvádějí neschopnost zabezpečit si web po posledním útoku.

Jenže pokud to byli Anonymous, proč na akci nebyla vyhlášená operace, jak je to jinak běžné? Anonymous by taky ihned data zveřejnili na PasteBin.com, jako se to stalo po dnešním hacku vládních emailů v Sýrii. Databázi ODS mají k dispozici jen novináři. Navíc byl zveřejněný soubor vytvořený v Excelu, zatímco Anonymous by použili nekomerční balík nebo by informace zveřejnili jako prostý text.

Ukradený soubor také neobsahuje žádné informace, které by nebyly členům ODS přístupné na členském webu. Nejvíce zarážející je ale náhlý zkrat a zveřejnění údajů obyčejných lidí, což odporuje principům Anonymous.

Dnešní online média pracují v hektickém tempu a být první je důležitější, než zveřejnit údaje správně. Proto se informace o zveřejnění databáze objevila ve všech českých online médiích. Dokážete si představit levnější plošnou reklamu?

Někdo se tady snaží udělat z ODS oběť a hodit trochu špíny na Anonymous. Těm by se to ale nemuselo líbit.

Víte jak se to celé vlastně dostalo do médií? Ministr financí si takhle jde na jednání s VV, véčkaři ho již čekají a shodou okolností naplno větrají. Uslyší podezřelé zvuky, načež poslanec Skokan přiskočí k oknu a vida co se děje rozesílá hromadnou sms všem novinářům, co našel v mobilu.

Skokan nezapomene udat i polohu celého incidentu, přesný čas a taky umístění veškerých bezpečnostních kamer, které měly místo činu v záběru. A takhle se vážení, dělá česká politika, zejména ta koaliční.

Kalousek dostal za zfackování údajně podnapilého klučiny 1.000 Kč pokuty.

Komunistická utopie Šmoulů

Šmoulové byli vytvořeni v 50. letech belgickým kreslířem Pierrem Cullifordem známým pod pseudonymem Peyo. Žijí v malé vesničce, která je dokonalým obrazem ideální anarchistické komunity.

Jejich ekonomika je založena na vzájemné solidaritě a spolupráci. Každá z postav vyniká v nějakém řemesle a ke společnému blahu přispívá podle hesla „od každého podle jeho možností, každému podle jeho potřeb.“ Šmoulí „stát“ poskytuje svým obyvatelům základní životní potřeby (bydlení či potraviny) zdarma.

Úhlavním nepřítelem Šmoulů je zlý čaroděj Gargamel, který svým vzezřením (zejména velkým nosem) připomíná karikatury Židů. V jedné pozoruhodné epizodě Šmoulům představí koncept peněz. Peněžní směna v nich probudí negativní charakterové vlastnosti jako je sobectví a závist.

Kromě anarchokomunismu lze v seriálu najít i prvky klasické platónské utopie: Vesničce vládne Taťka Šmoula, archetyp „filozofa na trůnu“. Příznačně je doslova „otcem“ („taťkou“) svého lidu. Prvek přirovnání státu k velké rodině a vládce k její hlavně najdeme v řadě totalitních států.

Fašistický dobrodruh Tintin

Tintinova dobrodružství jsou dílem dalšího belgického umělce Georgese Remi známého jako Hergé. Jde o jednu z nejpopulárnějších komiksových sérií všech dob, která se dosud dočkala překladu do více než 50 jazyků. V kinech se nedávno objevilo holywoodské zpracování.

Tintinova dobrodružství byla vehementně kritizována za to, že prezentují silně rasistický a někdy až fašistický pohled na svět. V Tintinových příbězích se často objevují rasové stereotypy a karikaturizovaná zobrazení cizích kultur. Evropští kolonialisté jsou naopak líčeni jako osvícení vládci, kteří „barbarským“ národům přináší plody civilizace.

Jen tak pro zajímavost: První díl série z roku 1930 se jmenuje Tintin v zemi Sovětů a pojednává o cestě hlavního hrdiny do Stalinova Sovětského svazu.

Benevolentní kapitalista Skrblík

Politické konotace najdeme i v kresleném seriálu Kačeři z kačerova (v originále Duck Tales) od Walta Disneye. Řada pozdních dvacátníků ho v jistě v devadesátých letech poctivě sledovala každou neděli.

Mimořádně poutavou postavou je Kačer Skrblík (v angličtině Scrooge McDuck), skotský přistěhovalec a milionář. Jeho vzhled obsahuje řadu stereotypních představ o finančnících, bankéřích a magnátech období 30. let 20. století: nosí frak, lesklý cylindr, drobné brýle a pozlacenou hůlku.

Skrblík má řadu negativních vlastností asociovaných s kapitalistickou elitou, zejména patologickou chamtivost a posedlost svým majetkem, který střeží (navzdory ekonomickým poučkám o inflaci) v obřím trezoru, a obsesivní přepočítávání peněz. Výrazná je i jeho chorobná obava z vyloupení této pokladnice.

Skrblík je ovšem zároveň vylíčen jako kladný hrdina hodný obdivu a sympatií. Jeho postava tak vlastně satirizuje, zlehčuje či přímo zakrývá negativní projevy dravého kapitalismu 19. a počátku 20. století.

Jeho životní příběh je navíc dokonalým příkladem Amerického snu: Chudý přistěhovalec ze Skotska opouští svoji rodinu a přichází do Spojených států. Zpočátku žije doslova na dně společnosti, díky své píli a inteligenci se ale postupně vypracuje až na samotný vrchol. Jeho bohatství je tak představeno jako zcela zasloužené.

Nutno podotknout, že v seriálu vystupuje i Skrblíkův protipól Držgrešle Hamoun (Flintheart Glomgold), který naopak ztělesňuje negativní stereotypy kapitalistů: hamižnost, sobectví a pohrdání chudými (nebo alespoň chudšími) lidmi.

Totalitní společnost uvnitř lidského těla

Zřejmě nejsilnější a nejsystematičtější politickou propagandu ale najdeme, kde byste ji možná nečekali: v populárním francouzském kresleném seriálu Byl jednou jeden život ukazující fungování lidského těla. Jednotlivé postavy v něm představují různé druhy buněk, jenž ve „společnosti“ lidského těla plní různé funkce.

Tento seriál je obrazem dokonalé totalitní společnosti. Každá „osoba“, zde má své místo, které je objektivně dáno už v okamžiku jejího zrození. Například červené krvinky tvoří jakousi „dělnickou třídu“, protože bez oddechu a odpočinku těží a přenáší kyslík.

Totalitní společnost je zcela centralizována, na její chod dohlíží mozková buňka, která představuje ekvivalent moudrého a laskavého Velkého bratra: jeho moc je absolutní a jeho úsudek je vždy správný. Žádná diskuze ani opozice neexistuje.

V seriálu je rovněž neustále zobrazována kontrola řádu pomocí násilí a nástrojů policejního státu. Jakmile se v těle objeví bakterie nebo viry (škodliví vetřelci z vnějšku, kteří nezapadají do společnosti), bílé krvinky v podobě policistů či vojáků nepřátele nemilosrdně zlikvidují.

Nejzajímavější je ale skutečnost, že celý tento systém funguje zcela bez donucení. Nedochází k neshodám ani bouřím. Pokud si v této společnosti otroci uvědomují, že jsou otroky, nevadí jim to.

Možná namítnete, že se seriál jednoduše snaží vysvětlit, jak funguje lidské tělo, a tyto politické implikace jsou jen vedlejším efektem. Pravdou ale je, že kreslený seriál o lidském těle vyžaduje tak vysokou míru antropomorfizace, že by ho bylo možné natočit mnoha různými způsoby.

A aby se mohli dosyta vyřádit i obyčejní občané, objevila se v průběhu několika hodin na internetu hra, kde i vy můžete profackovat Sarkozyho. Čím větší silou mu záhlavek uvalíte, tím lépe (náš rekord 365km/h).

Nezapomeňte si hru hned po načtení přepnout do angličtiny nebo jiného světového jazyka.

Odsouzený kuchař posledních deset let ilegálně vařil nejen pro sebe, ale i pro své známé a příbuzné. „Takové sdílení bez schválení kolektivního správce receptů je naprosto nepřípustné!“ nechal se slyšet Odborový svaz restauratérů a kuchařů.

Dnešní rozsudek pomůže stíhat piráty, kteří naprosto v rozporu s autorským zákonem o recepisech a vaření drze vytvářejí pokrmy a bezostyšně je sdílejí s ostatními, aniž by odváděli poplatky kolektivnímu správci. S takovou by restauratéři a kuchaři brzy přišli na mizinu.

V reakci na zpřísněné podmínky v USA připravuje v současné době také Evropský parlament právní normu, podle níž budou platit zvláštní daň všichni majitelé domácích kuchyní, a legální stravování bude možné pouze v zařízeních s platnou licencí.

Už žádné vaření podomácku. Pokud budete chtít steak, tak pěkně do restaurace. Jinak restauratér přichází o zisk. Stop pirátským kuchařům!

Ano, i takhle nějak by to za pár let vypadat. By ChameleonCharlie.cz: kopírování povoleno dle libosti..zatím.