Komunistická utopie Šmoulů

Šmoulové byli vytvořeni v 50. letech belgickým kreslířem Pierrem Cullifordem známým pod pseudonymem Peyo. Žijí v malé vesničce, která je dokonalým obrazem ideální anarchistické komunity.

Jejich ekonomika je založena na vzájemné solidaritě a spolupráci. Každá z postav vyniká v nějakém řemesle a ke společnému blahu přispívá podle hesla „od každého podle jeho možností, každému podle jeho potřeb.“ Šmoulí „stát“ poskytuje svým obyvatelům základní životní potřeby (bydlení či potraviny) zdarma.

Úhlavním nepřítelem Šmoulů je zlý čaroděj Gargamel, který svým vzezřením (zejména velkým nosem) připomíná karikatury Židů. V jedné pozoruhodné epizodě Šmoulům představí koncept peněz. Peněžní směna v nich probudí negativní charakterové vlastnosti jako je sobectví a závist.

Kromě anarchokomunismu lze v seriálu najít i prvky klasické platónské utopie: Vesničce vládne Taťka Šmoula, archetyp „filozofa na trůnu“. Příznačně je doslova „otcem“ („taťkou“) svého lidu. Prvek přirovnání státu k velké rodině a vládce k její hlavně najdeme v řadě totalitních států.

Fašistický dobrodruh Tintin

Tintinova dobrodružství jsou dílem dalšího belgického umělce Georgese Remi známého jako Hergé. Jde o jednu z nejpopulárnějších komiksových sérií všech dob, která se dosud dočkala překladu do více než 50 jazyků. V kinech se nedávno objevilo holywoodské zpracování.

Tintinova dobrodružství byla vehementně kritizována za to, že prezentují silně rasistický a někdy až fašistický pohled na svět. V Tintinových příbězích se často objevují rasové stereotypy a karikaturizovaná zobrazení cizích kultur. Evropští kolonialisté jsou naopak líčeni jako osvícení vládci, kteří „barbarským“ národům přináší plody civilizace.

Jen tak pro zajímavost: První díl série z roku 1930 se jmenuje Tintin v zemi Sovětů a pojednává o cestě hlavního hrdiny do Stalinova Sovětského svazu.

Benevolentní kapitalista Skrblík

Politické konotace najdeme i v kresleném seriálu Kačeři z kačerova (v originále Duck Tales) od Walta Disneye. Řada pozdních dvacátníků ho v jistě v devadesátých letech poctivě sledovala každou neděli.

Mimořádně poutavou postavou je Kačer Skrblík (v angličtině Scrooge McDuck), skotský přistěhovalec a milionář. Jeho vzhled obsahuje řadu stereotypních představ o finančnících, bankéřích a magnátech období 30. let 20. století: nosí frak, lesklý cylindr, drobné brýle a pozlacenou hůlku.

Skrblík má řadu negativních vlastností asociovaných s kapitalistickou elitou, zejména patologickou chamtivost a posedlost svým majetkem, který střeží (navzdory ekonomickým poučkám o inflaci) v obřím trezoru, a obsesivní přepočítávání peněz. Výrazná je i jeho chorobná obava z vyloupení této pokladnice.

Skrblík je ovšem zároveň vylíčen jako kladný hrdina hodný obdivu a sympatií. Jeho postava tak vlastně satirizuje, zlehčuje či přímo zakrývá negativní projevy dravého kapitalismu 19. a počátku 20. století.

Jeho životní příběh je navíc dokonalým příkladem Amerického snu: Chudý přistěhovalec ze Skotska opouští svoji rodinu a přichází do Spojených států. Zpočátku žije doslova na dně společnosti, díky své píli a inteligenci se ale postupně vypracuje až na samotný vrchol. Jeho bohatství je tak představeno jako zcela zasloužené.

Nutno podotknout, že v seriálu vystupuje i Skrblíkův protipól Držgrešle Hamoun (Flintheart Glomgold), který naopak ztělesňuje negativní stereotypy kapitalistů: hamižnost, sobectví a pohrdání chudými (nebo alespoň chudšími) lidmi.

Totalitní společnost uvnitř lidského těla

Zřejmě nejsilnější a nejsystematičtější politickou propagandu ale najdeme, kde byste ji možná nečekali: v populárním francouzském kresleném seriálu Byl jednou jeden život ukazující fungování lidského těla. Jednotlivé postavy v něm představují různé druhy buněk, jenž ve „společnosti“ lidského těla plní různé funkce.

Tento seriál je obrazem dokonalé totalitní společnosti. Každá „osoba“, zde má své místo, které je objektivně dáno už v okamžiku jejího zrození. Například červené krvinky tvoří jakousi „dělnickou třídu“, protože bez oddechu a odpočinku těží a přenáší kyslík.

Totalitní společnost je zcela centralizována, na její chod dohlíží mozková buňka, která představuje ekvivalent moudrého a laskavého Velkého bratra: jeho moc je absolutní a jeho úsudek je vždy správný. Žádná diskuze ani opozice neexistuje.

V seriálu je rovněž neustále zobrazována kontrola řádu pomocí násilí a nástrojů policejního státu. Jakmile se v těle objeví bakterie nebo viry (škodliví vetřelci z vnějšku, kteří nezapadají do společnosti), bílé krvinky v podobě policistů či vojáků nepřátele nemilosrdně zlikvidují.

Nejzajímavější je ale skutečnost, že celý tento systém funguje zcela bez donucení. Nedochází k neshodám ani bouřím. Pokud si v této společnosti otroci uvědomují, že jsou otroky, nevadí jim to.

Možná namítnete, že se seriál jednoduše snaží vysvětlit, jak funguje lidské tělo, a tyto politické implikace jsou jen vedlejším efektem. Pravdou ale je, že kreslený seriál o lidském těle vyžaduje tak vysokou míru antropomorfizace, že by ho bylo možné natočit mnoha různými způsoby.

A aby se mohli dosyta vyřádit i obyčejní občané, objevila se v průběhu několika hodin na internetu hra, kde i vy můžete profackovat Sarkozyho. Čím větší silou mu záhlavek uvalíte, tím lépe (náš rekord 365km/h).

Nezapomeňte si hru hned po načtení přepnout do angličtiny nebo jiného světového jazyka.

Odsouzený kuchař posledních deset let ilegálně vařil nejen pro sebe, ale i pro své známé a příbuzné. „Takové sdílení bez schválení kolektivního správce receptů je naprosto nepřípustné!“ nechal se slyšet Odborový svaz restauratérů a kuchařů.

Dnešní rozsudek pomůže stíhat piráty, kteří naprosto v rozporu s autorským zákonem o recepisech a vaření drze vytvářejí pokrmy a bezostyšně je sdílejí s ostatními, aniž by odváděli poplatky kolektivnímu správci. S takovou by restauratéři a kuchaři brzy přišli na mizinu.

V reakci na zpřísněné podmínky v USA připravuje v současné době také Evropský parlament právní normu, podle níž budou platit zvláštní daň všichni majitelé domácích kuchyní, a legální stravování bude možné pouze v zařízeních s platnou licencí.

Už žádné vaření podomácku. Pokud budete chtít steak, tak pěkně do restaurace. Jinak restauratér přichází o zisk. Stop pirátským kuchařům!

Ano, i takhle nějak by to za pár let vypadat. By ChameleonCharlie.cz: kopírování povoleno dle libosti..zatím.

Petr Nečas, svého času známý jako „Pan poctivý“ nebo také „Pan čistý“, možná jezdí ve staré Fabii a bydlí v malém družstevním bytě. Možná jde z části o mediální útok na premiéra a možná si dokonce Nečasovi úředníci ony vysoké odměny zaslouží.

Toliko možná. Jisté však je, že Petr Nečas nemá žádný důvod platy ani odměny svých úředníků tajit, tím méně, pokud si je zaslouží. A jde-li o mediální útok, pak nejjednodušší způsob jak takovým atakům do budoucna zabránit, je důsledně úřednické platy zveřejňovat.

Obvykle klidný Petr Nečas vypadal velmi rozladěně, když se novináři vůbec začali o platy jeho úředníků a poradců zajímat A ještě rozladěnější byl, když s tím novináři nepřestali. Drzost vrcholných politiků považovat platy vysokých úředníků za něco, do čeho občan nemá právo strkat nos, je do nebe volající.

Bylo by to od nich drzé, i kdyby to nebylo v rozporu se zákonem. Boj s korupcí a transparentnost jsou hezká hesla a jistě si na ně i pan Nečas vzpomene před dalšími volbami. Prozatím však máme právo leda tak, kulantně řečeno, být zticha.

Pan premiér dal jednoznačně najevo, že si transparentnost ve veřejných financích představuje naprosto jinak než jeho voliči. Blíží se krajské volby, tak ať se pak vládní strany nediví, že volič si to taky představuje jinak.

Do protestu se zapojili i takoví internetoví velikáni, jako je Wikipedie, Mozilla, Reddit či WordPress. Některé weby (například právě Wikipedia) byly celý den nefunkční, jiné umístily na web podpůrná loga.

Návrhy zákonů například vytváří „černou listinu“ webů, které budou muset blokovat všichni poskytovatelé v USA. Stejný nástroj nyní využívá k cenzuře Čína a další nedemokratické režimy. Americká ministerstva budou navíc moci blokovat nejen cenzurované stránky, ale i všechny weby, které na ně odkazují.

Neviditelná cenzura

Vůbec nejnebezpečnější je ale tzv. „neviditelná cenzura“. Návrhy totiž umožňují vyřazovat nepohodlné weby z výsledků vyhledávačů. Podobně jako člověk žijící v totalitním státě odříznutém od světa, ani v tomto případě uživatel vůbec nepozná, že k cenzuře došlo, a neuvědomí si její rozsah.

Veřejnost tedy bude zbavena možnosti kontrolovat, zda jsou zákony opravdu využívány pouze v boji proti počítačové kriminalitě. Kdyby je vláda začala zneužívat k potlačování politických názorů, nikdo se to nedozví.

Navrhované zákony se sice týkají pouze USA, ve skutečnosti ale zasáhnou uživatele po celém světě. Převážná část internetové infrastruktury se totiž nachází právě v této zemi. Navíc spojené státy nejsou vůbec tak daleko, jak se mnozí domnívají: pouhý zlomek sekundy od jakéhokoli uživatele v ČR.

Existuje navíc obava, že jakmile bude tabu internetové cenzury jednou prolomeno, další země budou s přijímáním podobné legislativy následovat. Cenzuru Internetu v té či oné podobě zavedlo již například Španělsko, Francie nebo Nizozemsko.

Cenzura internetu v ČR

I v České republice má mnoho uživatelů cenzurovaný internet a ani o tom neví. Tu „správnou verzi“ internetu Vám naservírují O2, Vodafone, T-mobile i další provideři. Filtrovaný internet máme kvůli dětské pornografii, extrémistickým stránkám a „obecně nevhodnému“ obsahu.

Zatímco s pohnutkami pro omezování internetu by jistě většina z nás souhlasila, metody k tomu vybrané jsou minimálně kontroverzní. Všichni  filtrující operátoři blokují stránky podle seznamu, který sestavuje britská polovládní organizace IWF, a tento seznam cenzurovaných stránek je (hádejte) tajný.

Čeští a slovenští operátoři tedy rozhodují podle britského právního řádu, co jejich zákazník na internetu uvidí. Navíc, protože je seznam cenzurovaných stránek tajný, nelze zkontrolovat, že nejsou blokovány například stránky odpůrců cenzury, weby upozorňující na politické skandály, weby konkurence a další.

Skutečných pedofilů se filtrace internetu vůbec nedotkne, protože k získávání a šíření takto nelegálního materiálu vůbec klasický internet nevyužívají, navíc není problém tyto snahy operátorů obejít.

Také my v redakci bychom se neradi dožili dne, kdy internet přestane být svobodný. A protože internet nezná hranice, rozhodli jsme se podpořit celosvětový protest a na 24 hodin vypnout web. Vypadá to, že Kongres situaci přehodnocuje…

Služeb takových „obchodníků s fanoušky“ využila i slovenská strana Smer. Asi 14 000 lidí se najednou stalo jejich fanoušky, aniž by o to stáli. Hned po prvním příspěvku se ale zvedla vlna odporu a stránka byla stažena.

Smer tvrdí, že se stal obětí útoku hackerů, ale to není příliš věrohodné. Ke sloučení stránek je totiž potřeba přístupové heslo a ověřovací kód k oběma stránkám. Stránky politických stran navíc nespravují sami politici, ale profesionální administrátoři.

Především ale nedává smysl motivace případného hackera. Kdyby skutečně získal přístup ke stránce Smeru a chtěl škodit, mohl by napáchat mnohem větší škody, než je „nalití“ tisíců nových fanoušků.

Spíše to vypadá, že slovenská strana, která vehementně kritizuje „nakupování“ poslanců, sama zkusila „nakoupit“ facebookové fanoušky. Nevyšlo to.