Člověka to nutí k zamyšlení s jakým rafinovaným nápadem asi straničtí stratégové přišli. Snad si spočítali, že mládež je zhusta antilevicově naladěná a než riskovat bombardování vajíčky každým rokem i od jejich potomků, to radši ať se takoví mizerové ani nerodí. Stejně mítinky navštěvují nejen příznivci strany, ale i různí vyžírkové, co si rádi zadarmo vyzvednou nějakou růži, pivko s klobásou nebo alespoň ten kondom.

ČSSD začala na mítíncích rozdávat kondomy

No a teď to budou mít spočítané. Na druhou stranu přece jen tahle úvaha nemusí vyjít a rozmnožování tak bude zamezeno kmenovým voličům ČSSD. Co teda s tím? Nabízí se řada dalších úvah o původu nápadu rozdávat pánskou ochranu, ovšem vesměs jde spíše o ty vulgárnější a z dílny politické konkurence.

Nakonec se možná dosavadní úvahy ukážou jako liché až vyjde najevo, že všechny oranžové prezervativy jsou stejně děravé jako rozpočty minulých vlád ČSSD a informace (ta genetická) z nich prosakuje snadno jako ze stranických kanceláří.

Hlavní roli ve spotu ztvárnil primátorův „brněnský mops“ Chris, který podobně jako jeho příbuzný z filmu Muži v černém vtipně komentuje své okolí z psího podhledu. Nechybí ani „povinné“ brnknutí na strunu lokálního patriotismu v podobě vzpomenutí hokejového klubu Kometa a lehké rýpnutí do hlavního města poznámkou k novinovému titulku (článek je pravý).

Jestli se to všechno povedlo můžete zjistit níže.

Roman Onderka, kandidát na primátora za ČSSD

Dejme tomu, že by to nebylo nezákonné. Pochybuje ale někdo o tom, že je to nemorální? Co když onen řidič vůbec nechápe, že dělá něco špatně? Co když se brání, že je to možná tak trošku proti pravidlům, ale že si takové melouchy dělají všichni řidiči? Co mu na to říct?

Takových řidičů máme, bohužel, plný parlament. Bývalý poslanec a exministr životního prostředí Libor Ambrozek (KDU-ČSL) si dokázal z poslaneckých náhrad našetřit dost, aby si postavil dům za deset milionů. Bez hypotéky. Pan Ambrozek alespoň dokázal přiznat, že zneužívání náhrad je špatné a stáhl svou kandidaturu na náměstka hejtmana Jihomoravského kraje. Je to sice od něj hezké, nicméně dům za deset milionů mu zůstane a může ho tak utěšovat, že se nestal vicehejtmanem.

Kdo neokrádá stát, okrádá vlastní rodinu?

Naproti panu Ambrozkovi se Bohuslav Sobotka, úřadující předseda ČSSD, mnohem více podobá našemu pizzamužíkovi z úvodu. Vůbec nechápe, že by se dopustil něčeho špatného. Vždyť přece nedělá nic nezákonného a dopouštějí se toho všichni, zní jeho výmluvy. Nepřijde mu nepatřičné, že náhrady mají vynahrazovat konkrétní výdaje za bydlení, dopravu či reprezentaci. A nejde mu do hlavy, proč se někdo vlastně pozastavuje nad tím, že si z náhrad na dopravu koupil byt.

Není to nezákonné. Inu, stále se jedná o zneužití náhrad, pouze takové zneužití není nijak sankcionováno. A pokud mě za to neklepne nikdo přes prsty, tak je to vlastně totéž, co povoleno. No ne? A pro informaci panu Sobotkovi proč se občané cítí dotčeni: je velmi rozhořčující sledovat, pokud pravidla porušují právě ti, kteří pravidla tvoří. Jako by nestačilo, že si mohou pravidla týkající se jejich osoby ušít takříkajíc na míru a že tak nezřídka činí.

Navíc je přinejmenším smutné, nestačí-li rozlišovací schopnosti předsedy jedné z našich největších politických stran k tomu, aby rozpoznal, co je morální a co ne. Pak z jeho úst může jen sotva znít upřímně kritika stran morálnosti druhých.

Závěrem ještě otázka k poslaneckým náhradám: Proč vlastně nejsou vypláceny zpětně po předložení příslušných účtenek?

Poslední Bártovo zjevení v novinách, které značně rozčeřilo vody jinak klidného českého prázdninového rybníčku, se týká revolučního vybírání pokut za dopravní přestupky – movitější řidiči by v budoucnu mohli státu přispět mnohem větší částkou, než jejich chudší kolegové – stejně jako Švýcaři a Finové. Policie by měla možnost nahlížet do údajů o výši příjmů a podle dané situace udělit adekvátní trest.

Návrh znemožní, aby především dobře situovaní a agresivní mladí řidiči měli dojem, že je česká silnice Divokým západem…

Čirý populismus apelující na českou závist (ano, i takhle se dají v ČR poměrně lehce vyhrát volby)? Nebo promyšlený systém, který jednou pro vždy narovná vztahy mezi všemi účastníky silničního provozu?

Bárta skoncuje s Divokým západem na českých silnicích

Návrh samozřejmě vyvolal vyostřenou diskuzi, ve které se skloňovala slovní spojení jako „rovnost před zákonem“, „spravedlnost“ a dokonce i „policejní stát“. A ne úplně nesmyslně. Přece jenom rovnost před zákonem je dána ústavou a proto by zavedení tohoto systému mohlo snadno narazit.

Ze stran voličské veřejnosti ale zní nadšené hurá. Samotná podstata návrhu totiž řeší poměrně evidentní problém – pro bohatého člověka ve velkém silném voze není pár tisíc pokuty adekvátní hrozbou a autem dodané sebevědomí a pocit bezpečí často vede tyto řidiče k agresivní jízdě.

Politici ostatních koaličních stran ale tak nadšení nejsou – bývalý ministr dopravy Bendl (ODS) např. upozornil, že si tento krok vyžádá další administrativní zátěž a povede k podvodům, což je nepochybně správná úvaha. Premiéra Nečase zase (jako správného konzervativce) vyděsila už jen možnost, že by policie (stát) mohla nahlížet do údajů o výši příjmů kohokoli a kdykoli třeba kvůli pár stovkám. ČSSD by návrh podpořila.

Mnozí podnikatelé se podle Bárty pomocí drahého vozu dobrovolně udržují ve ztrátě a tím by se automaticky přesunuli do nižší příjmové kategorie – proto bude k vyměření výše pokuty důležitá i cena zadrženého vozu. Nicméně tohle naráží na zajímavý kulturní aspekt české kotliny.  Na rozdíl od Západu, kde se společenský status vyjadřuje zejména podle dobré adresy, v České republice tuto roli plní automobily. Mnoho rodin si proto v touze zlepšit své společenské postavení kupuje auta, které ne vždy zapadají do jejich sociálního kontextu. V úvahu je třeba vzít i automobilové nadšence. A proto by mohla být řada pokut vyměřena nesprávně.

Nový návrh jen potvrzuje, že Věci veřejné jsou ideologicky těžko identifikovatelný subjekt, který láká voliče napříč celým politickým spektrem. Zatímco bič na bohaté dálniční závodníky nadchl levicové voliče, ti napravo od nich jsou zděšeni nerovným přístupem státu a možnou ztrátou jednoho ze základních ústavních práv. Ovšem vzhledem k faktu, že česká společnost je mimořádně rovnostářská, neudělal ministr Bárta s návrhem pravděpodobně chybu…

Takže nezbývá než škrtat peníze na úřednické platy, hasičské stříkačky, policejní radary a pozlacené a diamanty sypané dálnice (jen tak si lze vysvětlit jejich cenu). Jenže takové škrtání je velmi nebezpečné. Kromě toho, že za pár měsíců si budou hasiči u požárů podávat kbelíky, sestřičky v nemocnicích přestanou vyměňovat bažanty a po ulicích se budou plížit vyhladovělé davy nezaměstnaných sekretářek, nás brzo čekají podzimní volby.

V květnu vystavili voliči stranám vládní koalice fakticky bianko šek na všechny potřebné změny. Vláda je ideologicky homogenní a má jasnou většinu, lepší reformní konstelaci si snad ani nelze představit. Jenže reformy se dají odstartovat až v příštím roce. To už bude dost času měnit zákony a pokusit se zadělat na slušné penze, moderně vybavené školy a kratší čekací doby na kyčelní klouby. Mezitím ale budeme volit do senátu a komunálu.

Český výherní automat

Volby budou lakmusovým papírkem nálady veřejnosti (nenechte se mýlit, o výběr starosty, zastupitele nebo, nedej bože, senátora v nich nejde). Propadnou-li vládní strany, mohlo by se stát, že reformní nadšení vyprchá, Česká republika prostojí na místě další čtyři roky a až se reformy stanou otázkou života a smrti, budou naše ulice hořet jako v Řecku. Bylo by velmi ironické, kdyby zrovna vládla ČSSD (s podporou napříč celým komunistickým spektrem).

Zdá se, že strany vládní koalice si podporu veřejnosti zatím drží. Na pravici navíc v současné době korzují dvě velké strany, takže hlasy nespokojených voličů se mohou přelévat mezi koaličními stranami a nemusí nutně plynout k opozici. Vypadá to, že hlavní opoziční síla si pořád ještě léčí rány utržené při parlamentních volbách. Jak nedávno pěkně řekl Petr Dimun, když byla hlavní lokomotiva sociální demokracie (Jiří Paroubek) odstavena na vedlejší kolej, vlak jede už jen setrvačností.

Do voleb se ale může leccos stát a na pěkné problémy už je zaděláno. Kdo si před volbami myslel, že média nahrávají pravici, ten se jistě nestačí divit, jakou masáž teď dostávají škrtající ministři. Schopnosti takového Radka Johna nebo Víta Bárty vysvětlit veřejnosti navrhované škrty, obhájit je před námitkami novinářů a ustát palbu odborů a opozice je docela tristní.

David Rath nešel před pár dny na oběd se členy vlády, protože by se mu prý kvůli snížení platů státních zaměstnanců mohlo udělat nevolno. Dovedu si představit, že jíst v jedné místnosti zrovna s Davidem Rathem na chuti taky moc nepřidá. Kdybych se ale toho oběda mohl zúčastnit, poradil bych ministrům současné vlády, aby si při prezentaci škrtů počínali mnohem obezřetněji. Může se totiž klidně stát, že vláda bude reformní jen do dalších voleb.

Pro chameleoncharlie.cz napsal Kamil Gregor

CHMEL UŽ ZASE STOUPL V CENĚ

CHCEME-LI JEN SKROMNĚ ŽÍT

PIVO MUSÍ PODRAŽIT

MOUKA DRAŽŠÍ VIZTE CENY

KŘIČÍ PEKAŘ USTRAŠENÝ

CHCEME-LI JEN TROCHU ŽÍT

HOUSKY NUTNO PODRAŽIT

ALE NÁM SE NEJHŮŘ DAŘÍ

NAŘÍKAJÍ UZENÁŘI

CHCEME-LI JEN SKROMNĚ ŽÍT

BUŘTY NUTNO PODRAŽIT

PAN DOMÁCÍ HNED SE STRAŠÍ

MASO, PIVO, CHLÉB JE DRAŽŠÍ

CHCEME-LI JEN SKROMNĚ ŽÍT

ČINŽI NUTNO PŘIRAZIT

KDOPAK BY SE TOHO NELEK

STÁT TÍM TRPÍ JAKO CELEK

ABY MOHL VYJÍTI

NUTNO DANĚ ZVÝŠITI

KONSUMENTU NELZE VÍCE

NEŽLI JÍT A OBĚSIT SE

UČIŇ TO VŠAK NEPRODLENĚ

DOKUD ŠPAGÁT NESTOUP V CENĚ

Ředitel školy žádá peníze. Předseda vlády: „No víte, je krize, peníze nejsou, nemůžeme dát.“

Následující zastávka je věznice – nová budova, nová jídelna, tělocvična super vybavená, fitness, na celách plazmové TV.

Ředitel věznice žádá peníze. Předseda vlády: „No vidím, že ještě je třeba leccos doplnit a
vylepšit, zřídit park, fontánu, cukrárnu, dáme vám 500 miliónů.“

Když vylezou ven, ministr se překvapeně obrátí na předsedu vlády:
„Nemůžu pochopit, škola byla evidentně stará a nedali jsme nic a na věznici jsme věnovali 500 miliónů…?“
Předseda se podívá na ministra a praví: „Víš co, tak si myslím, že do školy my dva už asi chodit nebudeme…“

V principu by se tak upustilo od nemotivačního odměňování a schopní lidé ve veřejné správě by měli konečně důvod se snažit být pracovití a efektivní. Tedy každému podle jeho schopností. Teoreticky pokud jeden zaměstnanec libovolného oddělení v důsledku správné motivace prokáže, že zvládne zastat i práci několika svých kolegů, pak bude velmi těžké ospravedlnit zaměstnávání takových lenochů. Mohlo by tak dojít ke skutečnému personálnímu zeštíhlení přebujelé administrativy. Prozatím to zní dobře.

Jistě, pane ministře

Jak již jsem zmínil v úvodu, odbory neprojevily pro tento návrh přílišné nadšení. Alena Vondrová, předsedkyně Odborového svazu státních orgánů a organizací, se v rozhovoru pro Hospodářské Noviny vyjádřila jasně: „Velmi to poškozuje všechny zaměstnance státní správy.“ Přijmeme-li tezi, že nová pravidla vycházejí z principu „každému podle jeho schopností“, pak se jedná o veřejné přiznání, že prakticky všichni úředníci jsou neschopní. Děkujeme, paní Vondrová. My to sice všichni víme už dávno, ale je hezké, řekne-li to předák odborů a ještě k tomu do novin.

V principu nelze s návrhem než nesouhlasit. Jsem přímo nadšen představou zaměstnanců veřejné správy, kteří se předhánějí v pracovitosti, aby si přilepšili k platu. Všechno by pak bylo vyřizováno rychleji. Snad by se dokonce objevily příjemné a ochotné úřednice na přepážkách, jež neutíkají z práce 30 minut před skončením úředních hodin.

Principy a úmysly jsou jedna věc a praxe je jim mnohdy značně vzdálená.

Proto zůstávám skeptický. Podaří-li se panu ministrovi zlomit odpor odborů a prosadit tento návrh přes nevůli úředníků, tak se stejně nic nezmění. Administrativa ve státní sféře nevydělává žádné peníze, a tak je velmi obtížné objektivně stanovit, zda svých cílů dosahuje efektivně a často zda vůbec něčeho dosáhla. Tudíž ten, co získá zvýšenou pravomoc určovat mzdy, buď nebude vědět podle čeho skutečně své zaměstnance odměňovat, nebo to bude vědět až příliš přesně. Tím myslím, že se zvětší rozsah jeho moci přidat svým oblíbencům a potrestat drzé podřízené, kteří se kupříkladu derou na jeho místo.

Nakonec si odpovědná místa direktivně určí, v jakém objemu mají být provedeny škrty a platy jinak zůstanou více či méně beze změn. Obsah se změní, ale forma se zachová. Po čase si byrokratický aparát oddychne a vše poběží dál, jak byli všichni zvyklí.

A nezůstalo jen u nich – oficiální facebookový profil má dnes již každý druhý volený zástupce lidu. Velmi známým politikem na facebooku je například poslanec za ČSSD Zdeněk Škromach, který má skoro 4,900 přátel (pro zajímavost maximální možný počet přátel je 5,000, proto musel oranžový poslanec své ovečky začít třídit také do stránek Zdeněk Škromach a Fanclub Zdeňka Škromacha).

A proč je zrovna Škromach tak úspěšným facebookovým politikem? Několikrát za den aktualizuje statusy a to často přes mobilní telefon, odpovídá na otázky svých facebookovských přátel, komentuje cizí statusy a na všechny strany  rozdává zdvihnuté palce. Takže se o svůj profil stará – to je jedna polovina úspěchu. Tou druhou je náplň jeho statusů – Zdeněk Škromach je skutečný „insájdr“, parlamentní rychlozpravodaj, který má vše doslova z první ruky. A tak zatímco Jiří Paroubek hlasitě kritizuje opozici, Zdenda s úsměvem pobíhá kolem a zvěčňuje svého kolegu do mobilu. Zasvěcení poté spěchají k počítačům, aby si za okamžik prohlédli fotografie z pozic, kam se jen tak někdo nedostane.

Ale Škromach už česká média nezajímá a to i přesto, že má přátel jako Jirka i boss Sobotka dohromady. Teď je v centru zájmu FB page nového ministra dopravy Víta Bárty. Ten sice nemá ani 200 fanoušků, ale na jeho profilu se lze dočíst celkem zajímavě věci.

„Tak a aby nám ta práce lépe šla, dáme si jednu klasickou. A zase ke mně krásně pasuje. Zkrátka chlapec, jak má být,“ komentuje Bárta vložené video z Mrazíka. Nebo „Víte, mám jedno přání: Chtěl bych tady mít hodně svých fanoušků, abych s nimi mohl komunikovat. Dělá mi to dobře. Je to jako s penězi…“

Náhodný kolemjdoucí by mohl být  překvapený ministrovou otevřeností a samolibostí, kterou dobrovolně ventiluje na největší sociální síti světa. Nepokrytě se přirovnává k Napoleonovi Bonaparte a fotky své ženy (Kateřina Klasnová z VV) a psa doplňuje komentářem „Moje žena a můj pes. Na procházce bez mého vodítka“.

Vít Bárta jako Napoleon Bonabárte

Profil ale ve skutečnosti nepatří ministru dopravy, což dávají vytušit některé až příliš upřímné statusy: „Šestá odbyla, na stole přede mnou hora papírů, dnes se mě Kačenka asi hned tak nedočká. Zítra vyrážím opět na sever kouknout na tu spoušť, co napáchala velká voda – tentokrát do Libereckého kraje. Snad zase nechytnu ´emotivního´ řidiče, jako minule, který se mnou uháněl nad předpisovou rychlostí. Pro jistotu řeknu, že jsem spal, abych zase nemusel před novináři blábolit hlouposti jako minule:-)“.

Stejně jako se již český internet dočkal vzniku falešných webových stránek politických stran, dočká se pravděpodobně i v budoucnu facebook množství falešných profilů celebrit a politiků. Poškodit někoho pomocí facebooku je totiž neskutečně snadné – založit profil nebo FB stránku si může kdokoli na jakékoli jméno a nepotřebuje k tomu ani korunu ani technické znalosti nutné k zprovoznění falešného webu. Pokud to navíc autor nepřežene s věrohodností statusů, může své fanoušky tahat za nos neomezeně dlouho. Autor profilu Víta Bárty se již sám svým chováním udal, nicméně díky množství statusů, které popisovaly ministrovy skutečné aktivity, vypadal většinou solidně.

Podobným vtipálkům také hraje do noty fakt, že facebook je provozovaný ze zahraničních serverů a česká pobočka se stará pouze o reklamu. Kontaktovat FB centrálu se žádostí o smazání falešného profilu je tak běh na dlouhou trať bez jistého výsledku. Fakticky tak má kontrolu nad profilem jeho autor a proti tomu nelze skoro nic dělat…

Netřeba říkat, že samotné koncepci facebooku je vytváření falešných profilů značně proti srsti a pokud se tyto praktiky významně rozšíří, mohl by znamenat jeho konec. V současné podobě se ale jedná pouze o dosti nekalou praktiku politické soutěže. Kdo by za útoky mohl stát si prozatím netroufáme odhadnout. Jisté ale je, že Věci Veřejné mají již nyní spoustu odpůrců a nutno podotknout, že nejen ve vodách opozičních…

81% z téměř jednoho tisíce respondentů si prý nepřeje, aby se kvůli financování povodní zvyšovali daně. To ještě není nic překvapivého. Sousloví „zvyšování daní“ vyvolá u „průměrného Čecha“ asi stejně přívětivou reakci jako sousloví „raketová základna“.

Ale pozor! Skoro stejný počet respondentů prý souhlasí se „založením nového fondu, ze kterého budou následně čerpány finance na uhrazení škod po povodních.“ Aha, takže fondy ať se zakládají, ať se z nich čerpá o sto šest (jako voda ze sklepa, řekl by cynik), kde se v nich ale vezmou finanční prostředky, to už se tazatelům zjistit nepodařilo.

Skutečnou perličkou je ale skutečnost, že „paušální platba pro všechny připadá výrazně nespravedlivá voličům ČSSD, o něco méně pak voličům KSČM.“ Nabízím dvě interpretace tohoto podivného zjištění:

A. Říká se, že opít se dá až do střízlivosti. V tomto případě to tak každopádně vypadá: komunisté jsou u nás tak neuvěřitelně levicoví, až se potkávají s pravicovými voliči na druhém konci politického spektra.

B. ČSSD se posunula doleva natolik, že oproti jejímu elektorátu začínají voliči KSČM pomalu působit jako stoupenci liberálně-sociálního levostředového proudu.

Kde udělali soudruzi z SC&C chybu? Řekl bych, že asi nikde. Zdrojem nečekaného veselí pro mě totiž nebyla tisková zpráva samotné agentury nebo datový vzorek výzkumu, ale výhradně článek zpravodajského serveru České televize.

Jeho autor zřejmě podlehl zákeřné žurnalistické chorobě zvané „syndrom sociologického výzkumu“, která mezi našimi novináři řádí už dlouhá léta.

Pro chameleoncharlie.cz napsal Kamil Gregor