Nedávno jsme zde informovali, že exministr Kocourek neuvedl v majetkovém přiznání z milionů „odkloněných“ od manželky ani fenik. Do dnešního dne se nad tím, zdá se, nikdo nepozastavil.

Aleš Řebíček bude mít možná narozdíl od Kocourka kvůli špatně vyplněnému přiznání přece jen problémy. Jenže jeho kauza názorně ukazuje, jak zoufale bezzubá jsou česká majetková přiznání.

Představme si, že malé dítě přinese domů 2000 korun a nechce říct, kde je vzalo. Zdravý rozum velí, že by se o to měli zajímat jeho rodiče. A pokud dítě peníze ukradlo, měli by je vrátit majiteli.

Jenže, přirovnáme-li to k Řebíčkově kauze, dítě (možná) zaplatí pokutu nejvýše 25 haléřů a zbylé peníze si může nechat. Navíc o pokutě nebudou rozhodovat jeho rodiče, ale kamarádi ze školy. Řekněte sami, nekradli byste?

Je samozřejmě možné, že Aleš Řebíček získal všechny své peníze zcela legální cestou. Jenže je jaksi zapomněl přiznat, čímž porušil zákon. Problém je v tom, že tato povinnost je bez řádné sankce k ničemu.

A na lepší časy se zřejmě neblýská. V programech politických stran pro poslední sněmovní volby totiž mnoho zmínek o majetkových přiznání nenajdeme. ODS, ČSSD ani TOP 09 o nich nepíší vůbec.

Věci veřejné požadují zveřejňování současných přiznání online, což je sice sympatické, ale neznamená to zpřísnění sankcí. Kromě toho se o tom v koaliční smlouvě nepíše ani čárka. KSČM by ráda zavedla plošná přiznání u majetků nad 10 milionů korun.

Programy větších neparlamentních stran, jako je třeba KDU-ČSL nebo Strana práv občanů – Zemanovci, o majetkových přiznáních mlčí. Požadavek zpřísnění přiznání najdeme pouze u Strany zelených. Jenže její poslanci měli na předložení podobného návrhu čtyři roky.

Převzato z blog KohoVolit.eu

Do dalších voleb daleko a už teď víme, že nabídka bude opět pestrá. Bývalý předseda ČSSD si natruc zakládá vlastní vzdorostranu na levici, dost možná se něco vylíhne kolem iniciativy D.O.S.T. a zčerstva se objevil nový produkt v podobě čistícího prostředku ANO 2011.

Zcela otevřeně za ním stojí Andrej Babiš – miliardář, který k peprnému výrazu nemá daleko. Údajně už má vší té korupce dost a jako správný napravený hříšník se rozhodl vzít spravedlnost do vlastních rukou. Peníze má, což o to. Ale uvěří mu občané po zkušenostech s VV?

Nechme se překvapit a držme palce jemu i sobě, ať to není zas nějaká kulišárna.

Asi před rokem jsem v jedné povídce odhadoval, jak by vypadala naše země po zavedení přímé demokracie. Mimo jiné tam píšu: „Zpravidla jen politické strany a zájmové skupiny měly dost peněz a motivace, aby iniciovaly referenda šitá sobě na míru.“ Nyní se tato fikce splní do poslední tečky.

Tohle je přesně ten důvod, proč jsem proti přímé demokracii. Její zastánci si myslí, že když dáme lidem možnost uspořádat referendum, vezmou politiku do vlastních rukou a vyrazí budovat lepší zítřky s písní na rtech.

Jenže takhle to není. Krajská referenda máme už nějaký ten rok a nikdo je nepoužívá. A že mají naše kraje problémů až dost. Uplatnění pro ně najde jen jedna zadlužená strana, která by ráda zneužila státní peníze ke svému prospěchu.

Referendum by se mělo konat vždy ke konkrétní otázce. Jenže s ČSSD to máme úplně naopak: Strana už teď ví, že ho chce, ale ještě nemá vymyšlené ty správné sugestivní otázky, jimiž by voličům připomněla hříchy vládní koalice. Schválě, zda se zeptá i na „práci“ svých hejtmanů:

Jste pro nákup trojnásobně předraženého zdravotního materiálu a přístrojů, který provádí krajská zdravotní v Ústeckém kraji?

Jste pro to, aby Středočeský kraj dál rušil projekty chráněného bydlení pro rodiny dětí s postižením?

Chcete investovat půl miliardy na dostavbu mladoboleslavské nemocnice, kterou má budovat anonymní firma, jež dosud nepostavila ani patník u cesty?

Měl by Michal Hašek, předseda Asociace krajů, zveřejnit konečně svoji rigorózní práci ze soukromé vysoké školy ve Sládkovičově, kterou vede sociální demokrat Mamojka?

Měl by hejtman Jaroslav Palas zveřejnit, kde vzal 30 milionů korun na stavbu luxusního hotelu u Karlovy Studánky, které v roce 2002 prokazatelně neměl a od té doby je nemohl vydělat?

Když už chce ČSSD za každou cenu dělat kampaň ve volební místnosti, ať si natiskne program přímo na volební lístek jako Cibulka. Ušetřilo by to naše peníze.

Na závěr malá poznámka k nedávné konferenci ČSSD, kde se většinu času nadávalo na vládní koalici. Rád bych připomněl, že ČSSD vládne s koaličnímu stranami ve 4 krajích a v 11 ze 16 statutárních měst! ČSSD a ODS se sice tváří, že spolu bojují, ale fakticky naší zemi pořád ovládá velká koalice opoziční smlouvy.

Mnozí čtenáři si jistě vzpomenou na erotický kalendář Věcí Veřejných. Poslankyně za VV svou roli berou vážně a pro dobro strany jsou připraveny se opět svléct, jak jsme psali zde. Také KDU-ČSL měla svůj kalendář, ovšem krojovaných dívek. A později se ukázalo, že jedna slečna kromě fotek v kroji fotila i porno.

I KSČM chce být avantgardou a jde s dobou. Aby předvedla, že má mladé generaci co nabídnout, nahradila traktory terénními čtyřkolkami a místo upracovaných kolchoznic nasadila mladé nahotinky. Zastupitelka Jindřichova Hradce se pochlubila svými vnady, i když to nejspíš nebylo zamýšleno jako propagace vlastní strany. Nebo že by šlo o virál?

Otázka zní, zda po takových skandálech bude někdo brát ženy v politice vážně. Ať už budou tyto političky v životě pracovat sebetvrději, jejich minulost se s nimi potáhne už pořád. Ať už se budou pak vyjadřovat do novin nebo v talkshow, média vždy upřednostní rozverné fotky před těmi důstojnějšími. Také zmiňovat brzký odchod z politiky kvůli mateřství a péči o rodinu uškodí všem dalším ženám, které se budou chtít v politice prosadit.

Jiné političky zase vzbuzují dojem, že poslanecká sněmovna je pro ně místo, kde se mohou dobře provdat (Kateřina Klasnová, Lucie Talmanová) a ani politické strany zjevně neberou své spolustranice příliš vážně. Jak jinak se dá vysvětlit fakt, že ČSSD, strana s kvótami pro ženy, dlouhodobě a zcela bezstarostně ignorovala vlastní stanovy?

Lechtivé fotografie nejsou jako zfixlované výběrové řízení – fotky vždycky vyplují na povrch. Takže dámy, jestli jste někdy fotily porno, na politiku radši zapomeňte. Škod už bylo dost.

redakce

Připadá mi, že čeští politici jsou buď úplně dementní, nebo přímou volbu prezidenta nechtějí. Dosavadní pokusy o její zavedení totiž vypadaly následovně: Některá strana předložila návrh a jiné strany ho odmítly pod záminkou zásahů do pravomocí prezidenta.

Kdyby politici mysleli tyto pokusy vážně, zajistili by pro své návrhy podporu ještě před jejich předložením! Na změnách ústavy se totiž dokážou dohodnout pěkně rychle, když o ně opravdu stojí.

Ve Sněmovně nyní leží vládní návrh zavedení přímé volby. ČSSD zvolila pro jeho shození ze stolu osvědčenou taktiku: Už předem podala vlastní „trucnávrh“. Vládní koalice ho samozřejmě odmítla, nelíbily se změny pravomocí prezidenta a možnost odvolat ho lidovým hlasováním.

ČSSD proto může s klidem odmítnout vládní návrh, a přesto tvářit se, že přímou volbu chce. Jen ji nelze prosadit, protože zlá vláda to nepodpoří. A nenechte se zmýlit tím, že ČSSD pustila vládní návrh přes první čtení.

Legislativní proces je dlouhý a spletitý a příležitostí zbavit se nepohodlné novely bude ještě mnoho. Politici každopádně nedovolí, aby přišli o možnost vybírat prezidenta. Ten má totiž příliš mnoho moci, než aby mohli jeho výběr nechat na nás.

Po zavedení přímé volby by se strany navíc pěkně plácly přes kapsu. Předvolební kampaně totiž v Česku stojí stovky milionů. Jen tak pro srovnání, ODS prý nabízela senátorovi Novotnému za hlas pro Klause dva miliony. I kdyby se s hlasy kupčilo, jak se šeptá, nepřímá volba je pořád tou levnější variantou.

Překládání návrhů na zavedení přímé volby prezidenta bylo vždy jen úlitbou voličům. Strany říkají, že přímou volbu ze srdce chtějí, a přitom nikdy nehrozilo nebezpečí, že by se stala skutečností.

Stejnou taktiku používají politici i u jiných změn, pro které jsou všichni a přitom nikdo. Jen si vzpomeňte na věčné „pokusy“ o omezení imunity nebo snížení platů politiků.

Politika ve středovýchodní Evropě je směsicí dvou protikladných politických kultur. Podle liberálně demokratické tradice slouží politická moc veřejnosti, stát je nezávislý na libovůli momentálních vládců a političtí aktéři respektují názory oponentů.

Pak je tu, řekněme, „oligarchická“ politická kultura vnímající politiku jako válku mocenských klanů a jejich klientelistických sítí. Stát je osobním vlastnictvím vládnoucí skupiny, političtí oponenti jsou nepřáteli, které je třeba nemilosrdně zničit.

V každé zemi nacházíme vlivné politiky ztělesňující tuto oligarchickou politickou kulturu. Čím dál na východ putujeme, tím silnější se zdají být. Lidé jako Jarosław Kaczyński či Viktor Orbán jsou sice významnými, ale přeci jen nikoli jedinými hráči místního politického písečku.

Ovšem už na Slovensku Vladimír Mečiar málem unesl slovenský stát a proměnil ho v poloautoritářský režim. Rusko je pak plně v rukou lidí jako je Vladimír Putin a třeba v Gruzii panuje jako car Michail Saakašvili (nenechte se zmást jeho prozápadní zahraniční politikou). Obdobná je i situace na Balkáně, v kavkazských a středoasijských republikách.

Osobně jsem vždycky považoval Českou republiku za zemi s nejsilnější liberálně demokratickou tradicí v regionu. I zde je ale vliv východní politické kultury patrný. Jejím symbolem je pro mě Jiří Paroubek se svým „buldozérským“ stylem, „sexi mozkem“ a bolševickým slovníkem.

Po květnových se tento jasný symbol najednou vytratil a česká politika se stala zase o něco méně přehlednou. Nyní se zdá, že by Jiří Paroubek mohl „vstát z mrtvých“. Prý odchází z ČSSD do čela nové politické strany, snad národních socialistů.

Byl bych rád, kdyby se jeho strana dlouho držela nad hranicí 5% voličů a připomínala nám, jak nevábná je „cesta na východ“, po níž bychom se mohli vydat. Už nás naštěstí nebude strašit vidina vzniku jeho menšinové vlády podporované komunisty.

Podbně jako Vladimír Mečiar po roce 2006, dožívající v parlamentu jako předseda obskurní politické straničky, už nebude staronový Jiří Paroubek nebezpečný, bude jen poučný. A také směšný.

Důchodce z Vysočiny o sobě dává v posledních týdnech vědět. A mnohým z nás se uleví, až zase zaleze – jak sám rád Zeman říká – zpět do své nory. I když před mnoha lety oznámil odchod z politiky, slib nedodržel. Na podzim roku 2009 založil politickou stranu, se kterou ve volbách do Poslanecké sněmovny neprorazil (v Ústeckém kraji Zemana na preferenční hlasy porazil i Jiří Šlégr).

Zeman však ukrojil pár procent z celkového zisku ČSSD, která i přes vítězství ve volbách zůstala v opozici. Jiří Paroubek odstoupil z čela strany a jeho předchůdce v křesle šéfa sociálních demokratů se mohl škodolibě radovat. Zdálo se, že Zeman splnil misi a vrátí se natrvalo zpět do své chalupy, kde bude tu a tam jako moudrá vrba přijímat zoufalé politiky.

S nadějí na zavedení přímé volby prezidenta republiky však Miloš Zeman ucítil šanci na odvetu za rok 2003, kdy ho část poslanců a senátorů ČSSD zradila a v prezidentské volbě potopila.

Proti islámu

Víte, jak zněla Zemanova oblíbená formulka, kterou častoval své politické oponenty či novináře?

Když o někom řeknete, že je idiot, tak s vámi budou všichni souhlasit, že je třeba vést boj proti idiotům, neboť skutečný idiot si to nikdy nepřipustí a jestliže si to připustí, pak není idiot, protože pochybnosti o sobě samém jsou znakem inteligence.

Miloš Zeman se svými nedávnými výroky o islámu projevil jako skutečný idiot, u něhož lze těžko předpokládat, že by si to někdy sám připustil. Říci na mezinárodní konferenci „Nepřítelem je anticivilizace táhnoucí se od severní Afriky až po Indonésii. Žijí v ní na dvě miliardy lidí a financovaná je dílem z prodeje ropy, dílem z prodeje drog“ vyžaduje pořádný kus hlouposti.

Představa, že by něco takového pronesl budoucí český prezident, nahání obavy z další mezinárodní ostudy. Pokud by se nejednalo o intelektuální selhání, za Zemanovými výroky může být skryta politická strategie. Komu by se nehodila potenciální podpora pro případné druhé kolo volby od voličů Jany Bobošíkové?

Mirek Šlouf kancléřem

Obrázek Miroslava Šloufa jakožto hradního úředníka je jen pro otrlé jedince (i když po Jaklovi či Hájkovi už jsme zvyklí na leccos). Šlouf, v mafiánských kruzích Františka Mrázka přezdívaný jako „vodník“, je dodnes oddaným a takřka nedotknutelným Zemanovým spolupracovníkem.

Miloš Zeman byl v letech 1998–2002 předsedou menšinové vlády, kterou technicky zajišťovala tzv. opoziční smlouva. Jde o jedno z nejhorších období polistopadové éry, jehož pozůstatky netransparentní a korupční politiky pociťujeme dodnes.

Za Zemanovými zády si Šlouf dojednával kšefty s tehdejšími šíbry mafiánského a postveksláckého světa. Mnoho z tehdejších spolupracovníků si Zeman přizval i ke svému poslednímu projektu SPOZ. Oprávněně se lze domnívat, že by se Zeman o tyto lidi opíral jak při volební kampani, tak případném prezidentském angažmá.

Minimální šance

I kdyby náhodou parlament změnu ústavy schválil a zavedl přímou volbu prezidenta, šance Zemana na úspěch by byla minimální. Jeho politické kouzlo z druhé poloviny 90.let se vytratilo a Zemanova současná role by měla i nadále zůstat na Vysočině. V zástupu kandidátů najdeme už nyní minimálně dva velmi kvalitní adepty se zahraničním renomé. Zemi s Milošem Zemanem v čele by hrozila nálepka spálené země, o které kdysi tak rád hovořil.

Pro ChameleonCharlie Ondřej Koutník

Diskutujte s námi celý den

Účastníte se alespoň občas diskuzí pod zpravodajskými servery? Poměrně vyčerpávající, že ano? Pokud se Vám zdálo, že někteří diskutující mají na dohadování se o nekompetentnosti toho či onoho politika celý den, nemuseli jste být daleko od pravdy. Mají na to celou pracovní dobu.

Ano, politické strany skrytě, ale zcela běžně používají najímané diskutéry, kteří hájí mediální obraz partají v ožehavých kauzách. Pro běžného diskutujícího to potom může vypadat, že některé strany běžně získávají 75 % hlasů ve volbách. Realita je samozřejmě o poznání střízlivější.

Na internetu se v minulosti objevily zmínky o mladých brigádnících pracujících „v žoldu ČSSD“. V poslední době jsou ale podobné praktiky spojené s Věcmi veřejnými. Bývalá šéfka PR poslaneckého klubu VV Alena Maršálková pro ČeskáPozice.cz přiznala, že pro stranu pracovala skupinka mladých lidí, kteří měli za úkol ovlivňovat diskuze a ankety na internetu.

Ve straně se jim interně říká gerily a tak o nich mluví i Vít Bárta na své legendární nahrávce. Pracují ve dvou směnách i o víkendu. Podezřele velké množství vulgárních příspěvků, nebo těch kritizující redakci, se na internetu objevilo v době, kdy média informovala o zmíněném odposlechu a např. server iDNES.cz tato situace donutila k zpřísnění pravidel diskuzí.

Každý máme jeden hlas

Jak uvedl server PMG-CEE.org, obdobná situace je u internetových anket. Ty jsou pro politické strany ale ještě trochu atraktivnější. Jednak jsou zpravidla umístěny na viditelějších místech, kde mají šanci ovlivnit více lidí. Hlavně ale pokud anketa dopadne pro novináře zajímavým způsobem, může o ni napsat celý nový článek.

Prapodivně dopadající ankety se objevily na serverech Lidovky.cz nebo Novinky.cz. Zatímco obvykle hlasuje řádově několik tisíc lidí, na otázku „Měli by ministři R. John a J. Dobeš své posty opustit?“, odpovědělo přes 35 000 lidí. A nečekaně 56,4 % hlasů by ve vládě chtělo oba ministry i nadále.

Internetové ankety jsou navíc jen pramálo zabezpečené, takže se iniciativnějším jedincům vyplatí napsat automatického robota, který hlasuje sám. Na Lidovky.cz se takhle někdo v jiné anketě pokoušel z vlády vyštípat M. Kalouska tempem 3 hlasy za sekundu. Celkem anketa získala 40 000 hlasů.

Redakci nakonec došlo, o co tu běží a ve snaze zprůhlednit výsledky nejprve podezřelé hlasy odečítala, nakonec je ale smazala všechny. A tak dnes mají všichni ministři na svém kontě svorně nula hlasů pro vyhazov.

Pamatujte na to, až se příště s někým pohádáte v diskuzi pod článkem, nebo dáte hlas v anketě na zpravodajském serveru. Vy máte jeden hlas. Oni stovky.

A perlička na závěr: Nejaktivnější uživatel Facebooku z českých politiků, Zdeněk Škromach, včera zjistil, že neexistuje. Alespoň to se mu snažila Tvářokniha namluvit a zároveň jí to postačilo jako záminka k zrušení Škromachova roky budovaného profilu.

K takovým případům dochází, pokud větší skupina lidí danou osobu nahlásí pomocí odkazu, který na svém profilu máme všichni. Jelikož je centrála Facebooku trochu z ruky, může obnovení profilu i přes stížnost oranžového senátora chvíli trvat.

Škromach se pro jistotu rozhodl založit profil zcela nový, čímž porušil podmínky používání FB a vystavil se tak riziku, že mu starý účet neodblokují a nový smažou. Kdo může stát za takovým útokem?

redakce ChameleonCharlie.cz

O víkendu jsem se setkal s kolegou, kamarádem ze středočeské ČSSD. Známe se už dlouho, a tak ví, že přede mnou nemusí poměry ve straně lakovat na oranžovo. Jenže tentokrát jsem se nestačil divit, co mi vykládal. Nemusí to být beze zbytku pravda, ale rozhodně to zní věrohodně.

Není žádným tajemstvím, že ČSSD utratila za předvolební kampaň nejvíce ze všech stran. Přitom za ně ale získala podstatně méně, než původně očekávala. A nemluvíme jen o penězích za mandáty.

Kdo si myslí, že k vládním stranám neteče část „zisku“ z předražení veřejných zakázek, je naivní. Sociální demokraté skončili oproti očekávání v opozici, takže pro ně tento mohutný pramen příjmů alespoň na nějaký čas vyschnul.

Kde brát, když krást není odkud? Odpověď je jednoduchá: Outsourcujeme nákladnou protivládní kampaň na spřátelené odbory! Pravdou je, že v posledních několika týdnech slyšíme kritiku vládních reforem stereo: nejprve od odborového předáka a doslova totéž od vedení sociální demokracie.

„Informační“ kampaň odborů s názvem Otevřete oči je profesionálně naplánovaná a řízená marketingovou agenturou, podobně jako předchozí akce Děkujeme, odcházíme. Používá přitom stejné nástroje a strategie jako v předvolební kampani. Liší se jen ruka, která agenturu krmí.

Pokud vám tento příběh připadá přitažený za vlasy, položte si jednoduchou otázku: Proč vůbec odbory nějakou kampaň pořádají? Proč jsou to ze všech zájmových skupin právě ony, kdo utrácí miliony korun za organizaci politických protestů proti vládě?

Rozumím, když stávkují třeba proti novele zákoníku práce, která posiluje práva zaměstnavatelů. Něco takového je v bytostném rozporu s jejich zájmy. Ale proč by právě odborové centrály měly být povolanější bojovat „za nás“ než třeba katolická církev nebo Sdružení sypejte ptáčkům? Neměla by něco takového dělat, a hlavně platit, spíš opozice?

Pro ChameleonCharlie.cz Kamil Gregor