Svět se zbláznil. Při čtení ekonomických zpráv musím kontrolovat kalendář, zda jsem se náhodou neocitl ve 30. letech. Ne že by situace vypadala tak černě, ale prohlášení politiků, kteří se rádi nechají označovat jako světoví vůdci, nápadně připomínají „řešení“ později kritizovaná za svou krátkozrakost a často účinky přesně opačné k těm avizovaným.

Nikolas Sarkozy v Davosu hřímá za větší regulaci trhů i omezení volného obchodu, Barack Obama bude selektivně zvyšovat daně (viz  zde). A o takovém Silviu Berlusconim pochybuju, zda vůbec má představu, co to je volný trh, když jej nikdy ani neviděl a od dob Bettina Craxiho nezískal žádnou zakázku poctivě, pokud vůbec někdy.

Dnes mě obzvláště zaujal on-line rozhovor s Ing. Janem Mládkem CSc. v Hospodářských novinách, ekonomickým expertem ČSSD (viz zde). Tentokrát mám pro změnu pocit, že si pro svůj titul odskočil do let 50. minulého století, neboť tehdy bylo velmi módní keynesiánství. Výstižnější by bylo nazývat jej ekonomickým kuchařem, nicméně takových pojmů v zájmu korektnosti HN neužívají.

Pod kapitánem Paroubkem hrozí hluboký ponor do červených čísel...

Pan Mládek, potažmo ČSSD považuje za prioritu zavedení eura v ČR již kolem roku 2014 až 2015 a v rámci toho do dvou let snížit schodek rozpočtu minimálně na tři procenta HDP. Současně slibuje urychlit hospodářský růst, nicméně neprozradil jak, zato se zmínil o zvýšení daně z příjmu podniků a progresivní daň pro vyšší příjmové skupiny. Zároveň však se bude snižovat nezaměstnanost a firmy, ač více zdaněné, budou přece v důsledku naordinovaného hospodářského růstu nabírat zaměstnance.

Že není možné mít všechno co pan Mládek vyjmenoval? Stačí snížení nezaměstnanosti a stabilizaci veřejných financí označit za okamžité a přijetí eura a hospodářský růst za střednědobé cíle. Pak diskuze sklouzla z ekonomické roviny k etice, což je vskutku zajímavá kombinace. Dozvídáme se, že progresivní daň z příjmu fyzických osob je „výrazem zodpovědnosti a solidarity s těmi co vydělávají méně.“ Pokud si správně pamatuji z hodin filosofie, pak solidarita implikuje dobrovolnost a je od ní neoddělitelná. Přikázaná dobrovolnost je tedy nejen protimluv, ale ještě k tomu hořce cynický. Inu pokud něco černého dostatečně dlouho nazýváme bílým, pak je to bílé.

Progresivní daň je dle slov pana Mládka dokonce v zájmu lidí s vyššími příjmy, neboť „pokud to neudělají i je to postihne-budou mít vyšší výdaje na ploty s ostnatým drátem, soukromé bezpečnostní agentury atd.“ ČSSD má asi v plánu podporovat třídní boj a neposlušné buržoazii hrozí zakroutit krkem jako kdysi Klement Gottwald. Jde o osvědčené a v českém prostředí vyzkoušené metody, tak proč jich nevyužít.

Ostatně osvědčenými metodami se pan Mládek zaštiťuje dál, když obhajuje právě onu progresivní daň: „Progresivní zdanění fyzických osob je obvyklé ve všech civilizovaných zemích. Je poměrně solidně podepřeno ekonomickou teorií: teorií mezního užitku.“ V západních zemích se skutečně rozšířilo, ale tomuto principu byla vytýkána právě jeho nemorálnost. Slovy Jamese Milla je progresivní daň krádeží na těch, kteří pracují více. Co se týče teorie mezního užitku pak v tomto případě je těžké ji aplikovat, neboť naráží na racionální volbu každého ekonomicky uvažujícího jedince, zvláště u jedinců českých, kteří mají málo úcty a vůle dodržovat zákony, které je poškozují nebo se zdají nelegitimními. A tak k utíkání firem i nadaných jedinců (viz např. zde) se přidá řada úniků daňových.

V případě zkušeného ekonoma nepředpokládám neznalost, a tak nelze jinak než označit za vrcholný cynismus označit průběžný systém financování důchodů, který je v ČR dnes a jenž nás za pár let pravděpodobně zruinuje, za „nejstabilnější co existuje“. Každý systém založený na Ponziho schématu se zdá být skutečně stabilní, když pod pohrůžkou sankcí jsou všichni nuceni tento systém využívat, ale jako všechny pyramidové hry, i tato „solidární pyramida“ se jednou zhroutí.

Nejvíce mě ale potěšilo, že vlastně žiji v daňovém ráji, jak se mi pan Mládek snaží namluvit. S vyslovením slov „daňový ráj“ si ihned každý vybaví nízkou míru zdanění, ale stejně neodmyslitelně k tomu patří i stabilní legislativní prostředí a možnost domoci se práva v rozumné době. Každý, kdo v ČR podával daňové přiznání alespoň za dvě fiskální období nebo se už musel potýkat se soudy ví, že posledně jmenované znaky daňových rájů jsou u nás jen zbožným přáním.

A nakonec až se ti produktivnější odstěhují, pak skutečně nezbude nic jiného, než více zdanit ty, kteří zůstanou.

Stanovisko 19. schůze Výkonného výboru ÚV KSČM ze dne 13. listopadu 2009 k 20. výročí událostí 17. listopadu.

Hodnota každého poznání, včetně poznání minulosti, se měří schopností přispět k pochopení současných problémů. V době prohlubující se světové hospodářské krize si občané v České republice budou 17. listopadu připomínat dvě významné historické události našich dějin.

Před sedmdesáti lety byl brutálně potlačen nacistickou okupační mocí hitlerovského Německa odpor českých, především vysokoškolských studentů. Právě pro trvalé uchování vzpomínky studentských obětí na životech a jako stále platné varování před nebezpečím fašismu byl 17. listopad prohlášen Mezinárodním dnem studentstva. Tento odkaz, tak jak v naší společnosti a ve světě znovu sílí myšlenky fašismu a neonacismu, nabývá dnes na stále větším významu a Komunistická strana Čech a Moravy se k němu plně hlásí.

Dne 17. listopadu si však naše společnost bude připomínat i dvacetileté výročí počátků novodobé kapitalistické historie České republiky. Je to důvod k zamyšlení a zhodnocení tohoto období plného přání, nadějí a slibů.

V roce 1989 požadavek demokratizace veřejného života vyjadřovala většina společnosti. Velká část společnosti očekávala změny v národním hospodářství. Většina společnosti si však také přála zachování socialistického společenského systému, pracovních a sociálních jistot. Političtí „vůdci“ listopadových událostí v roce 1989, zejména Václav Havel a kolem něj soustředěná část tzv. „disentu“, od samého počátku lidem v České republice vědomě lhala. Zatímco většina společnosti měla nejasné představy o podobě budoucího vývoje v tehdejším Československu, měl právě Václav Havel představy zcela jasné, jen je vědomě lidem neříkal.

Nebyla to pravda a láska, kdo zvítězil a určoval základní hodnoty společnosti. Byli to ti, kteří cíleně tvrdou rukou budovali neoliberální kapitalistickou společnost, kde pod rouškou mravních hodnot existuje pouze jediné měřítko – soukromý zisk.

Za dvacet let polistopadové historie z myšlenek demokratizace společnosti zůstala pouhá fráze. Za zády Čechů a Slováků nové politické elity rozbily společný stát. Společenský majetek a hodnoty vytvořené prací občanů ve čtyřech poválečných desetiletích byly různou formou privatizovány a rozkradeny. Kupónová privatizace se stala podvodem století. Ve společnosti se objevila nezaměstnanost, dnes dosahující počtu půl milionu nezaměstnaných. Přes osm set tisíc lidí žije na hranici chudoby. Lidské zdraví i právo na vzdělání se staly zbožím. Místo bezpečnosti a právních jistot je společnost ohrožována narůstající kriminalitou a korupcí včetně korupce politické. Místo vojenské neutrality byla Česká republika vtažena do Severoatlantické aliance a její vojáci se aktivně účastní řady válečných konfliktů. Servilnost vůči tzv. spojencům a Spojeným státům americkým došla tak daleko, že česká pravice byla a je ochotna prodat Českou republiku zahraničním vojensko-ekonomickým zájmům USA a umožnit zde vybudování vojenské základny. I díky odporu většiny obyvatel k tomu zatím nedošlo.

Dvacet let slibů a lhaní všech polistopadových vlád a politických stran, které se na nich podílely, vrcholí v současné hospodářské krizi. ODS a ČSSD společně se svými politickými satelity nejsou schopny řešit současné sociální a hospodářské problémy ve společnosti. Vstupem do NATO a ratifikací Lisabonské smlouvy ztratila Česká republika podstatnou část své státní suverenity. Václav Havel, který nese osobní odpovědnost za vývoj ČR v posledních 20 letech, dokonce veřejně a systematicky zpochybňuje uspořádání Evropy po 2. světové válce.

Účty musí lidu České republiky složit ti, kteří se po celých dvacet let od 17. listopadu 1989 do dneška podíleli na politické a ekonomické vládě v České republice. Komunistická strana Čech a Moravy je k tomu vyzývá.

zdroj: Tisková mluvčí ÚV KSČM

V rubrice Extra Vám přinášíme zajímavé názory na rozličná společenská témata s cílem o nich otevřít širší diskuzi. Názory uvedené v příspěvcích v této rubrice nevyjdřují názory provozovatele tohoto webu.

piráti z wall street

Takových případů, jako je Madoff, najde člověk pomálu. Znáte malé podobenství ze světa zvířat? Sedí vrána na vršku vysokého stromu a vyhřívá se. Po chvíli se u kořenů objeví králík a táže se vrány: „Můžu se tady poflakovat s tebou?“ a vrána odvětí „jistě, proč ne“. Takže tam sadí a užívají si nic nedělání až do chvíle, kdy z křoví vyskočí liška a milého králíčka zadáví. Jaké z toho plyne ponaučení? Když se chceš flákat, musíš sedět hodně vysoko.

Pozdějí ten večer ho vzbudil křik jeho malého bratra, vstal a šel ho zkontrolovat. Zjistil, že mimino má úplně přeplněné plýny. Šel tedy do pokoje rodičů, kde našel svou matku jak tvrdě spí. Nechtěl ji vzbudit, šel proto za vychovatelkou do jejího pokoje. Dveře byly zamčené, proto se podíval klíčovou dírkou, jestli je někdo uvnitř a vidí, že jeho otec si to rozdává s jejich vychovatelkou. Vzdal a to šel zpátky do postele.

Druhý den ráno se otec ptá syna: „Dobře synu, tak mi řekni svými vlastními slovy jak podle tebe funguje politika.“ Syn odpoví: „No, zatímco kapitalismus ojebává dělnickou třídu, vláda spí, lidé jsou ignorování a naše budoucnost je ve velkých sračkách.“

Kapitalismus ve stylu ENRON
Máš dvě krávy. Prodáš tři své vlastní firmě, která je obchodovaná na burze, zaplatíš dluhopisem vystaveným vlastním švagrem, pak vyměníš dluhopis se společníkem tak, že dostaneš všechny čtyři krávy zpět a přídavkem daňové úlevy na pátou krávu. Právo na mléčné výrobky šesti krav je pak za pomoci prostředníka převedeno na firmu registrovanou na Kanárských ostrovech a vlastněnou majoritním vlastníkem tvé firmy; ten vzápětí prodá všech sedm krav firmě zpátky. Výroční zpráva říká, že firma vlastní osm krav s přednostním právem koupě na další krávu. Bilanční zpráva ve výroční zprávě chybí. Veřejnost si koupí tvého býka.

Americký kapitalismus
Máš dvě krávy. Jednu prodáš a tu druhou přinutíš, aby dojila za čtyři. Jsi překvapen, když kráva zdechne.

Francouzský kapitalismus
Máš dvě krávy. Stávkuješ, protože chceš tři.

Japonský kapitalismus
Máš dvě krávy. Změníš jejich design tak, že dosahují velikosti jedné desetiny normální krávy a produkují dvacetkrát více mléka. Vytvoříš důmyslný obrázkový seriál o kravách a prodáváš jej pod jménem Cowkimon v celém světě.

Německý kapitalismus
Máš dvě krávy. Vyprojektuješ je znovu tak, aby žily sto let, jedly jednou za měsíc a dojily se samy.

Britský kapitalismus
Máš dvě krávy. Obě jsou šílené.

Italský kapitalismus
Máš dvě krávy, ale nevíš, kde jsou, protože jsi zrovna na polední přestávce.

Ruský kapitalismus
Máš dvě krávy. Spočítáš je a zjistíš, že je jich pět. Spočítáš je znovu a dojdeš k číslu čtyřicet dva. Spočítáš je ještě jednou a dopočítáš se dvanácti. Přestaneš počítat a otevřeš si další láhev vodky.

Švýcarský kapitalismus
Máš 5000 krav, ale ani jedna ti nepatří. Ostatní ti platí za to, že je mají u tebe uschované.

Čínský kapitalismus
Máš dvě krávy. Máš tři sta zaměstnanců, kteří je dojí. Tvrdíš, že máš stoprocentní zaměstnanost, vysoce kravskou produktivitu a necháš zavřít novinaře, který zveřejní skutečná čísla.

Malajský kapitalismus
Máš dvě krávy. Jedna je čínská a druhá malajská. Čínská dává mléko, malajská je ve vládě.

Kapitalismus v Arkansasu
Máš dvě krávy. Ta vlevo je ale skutečně šťabajzna, co?