Petr Nečas, svého času známý jako „Pan poctivý“ nebo také „Pan čistý“, možná jezdí ve staré Fabii a bydlí v malém družstevním bytě. Možná jde z části o mediální útok na premiéra a možná si dokonce Nečasovi úředníci ony vysoké odměny zaslouží.

Toliko možná. Jisté však je, že Petr Nečas nemá žádný důvod platy ani odměny svých úředníků tajit, tím méně, pokud si je zaslouží. A jde-li o mediální útok, pak nejjednodušší způsob jak takovým atakům do budoucna zabránit, je důsledně úřednické platy zveřejňovat.

Obvykle klidný Petr Nečas vypadal velmi rozladěně, když se novináři vůbec začali o platy jeho úředníků a poradců zajímat A ještě rozladěnější byl, když s tím novináři nepřestali. Drzost vrcholných politiků považovat platy vysokých úředníků za něco, do čeho občan nemá právo strkat nos, je do nebe volající.

Bylo by to od nich drzé, i kdyby to nebylo v rozporu se zákonem. Boj s korupcí a transparentnost jsou hezká hesla a jistě si na ně i pan Nečas vzpomene před dalšími volbami. Prozatím však máme právo leda tak, kulantně řečeno, být zticha.

Pan premiér dal jednoznačně najevo, že si transparentnost ve veřejných financích představuje naprosto jinak než jeho voliči. Blíží se krajské volby, tak ať se pak vládní strany nediví, že volič si to taky představuje jinak.

Doktor chrastil pokladničkou, Drábek těšil, neplakej,
zaplatíš-li poplateček, do rána ti bude hej.

Zaplatil mu třicet korun, navíc ještě za předpis,
… ráno skončil v nemocnici takřka zralý na odpis.

Čtyři stáli u postýlky, Kalous si mnul ručičky,
peníze se jenom sypou do té naší kasičky.

Nedožil se mraveneček ani druhé… hodiny,
stoupla prudce zadluženost celé jeho rodiny.

Poplatky za nemocnici, kremaci i rakvičku,
dokonale vyprázdnily tu mravenčí kasičku.

Neměli už mravenečci z čeho by dál mohli žít,
poradil jim strejda Nečas peníze si vypůjčit.

Sjednali si rychlou půjčku za necelou hodinu,
nadlouho pak zadlužili svou mravenčí rodinu.

Internetová lidová tvořivost

Nedávno jsme zde informovali, že exministr Kocourek neuvedl v majetkovém přiznání z milionů „odkloněných“ od manželky ani fenik. Do dnešního dne se nad tím, zdá se, nikdo nepozastavil.

Aleš Řebíček bude mít možná narozdíl od Kocourka kvůli špatně vyplněnému přiznání přece jen problémy. Jenže jeho kauza názorně ukazuje, jak zoufale bezzubá jsou česká majetková přiznání.

Představme si, že malé dítě přinese domů 2000 korun a nechce říct, kde je vzalo. Zdravý rozum velí, že by se o to měli zajímat jeho rodiče. A pokud dítě peníze ukradlo, měli by je vrátit majiteli.

Jenže, přirovnáme-li to k Řebíčkově kauze, dítě (možná) zaplatí pokutu nejvýše 25 haléřů a zbylé peníze si může nechat. Navíc o pokutě nebudou rozhodovat jeho rodiče, ale kamarádi ze školy. Řekněte sami, nekradli byste?

Je samozřejmě možné, že Aleš Řebíček získal všechny své peníze zcela legální cestou. Jenže je jaksi zapomněl přiznat, čímž porušil zákon. Problém je v tom, že tato povinnost je bez řádné sankce k ničemu.

A na lepší časy se zřejmě neblýská. V programech politických stran pro poslední sněmovní volby totiž mnoho zmínek o majetkových přiznání nenajdeme. ODS, ČSSD ani TOP 09 o nich nepíší vůbec.

Věci veřejné požadují zveřejňování současných přiznání online, což je sice sympatické, ale neznamená to zpřísnění sankcí. Kromě toho se o tom v koaliční smlouvě nepíše ani čárka. KSČM by ráda zavedla plošná přiznání u majetků nad 10 milionů korun.

Programy větších neparlamentních stran, jako je třeba KDU-ČSL nebo Strana práv občanů – Zemanovci, o majetkových přiznáních mlčí. Požadavek zpřísnění přiznání najdeme pouze u Strany zelených. Jenže její poslanci měli na předložení podobného návrhu čtyři roky.

Převzato z blog KohoVolit.eu

Asi před rokem jsem v jedné povídce odhadoval, jak by vypadala naše země po zavedení přímé demokracie. Mimo jiné tam píšu: „Zpravidla jen politické strany a zájmové skupiny měly dost peněz a motivace, aby iniciovaly referenda šitá sobě na míru.“ Nyní se tato fikce splní do poslední tečky.

Tohle je přesně ten důvod, proč jsem proti přímé demokracii. Její zastánci si myslí, že když dáme lidem možnost uspořádat referendum, vezmou politiku do vlastních rukou a vyrazí budovat lepší zítřky s písní na rtech.

Jenže takhle to není. Krajská referenda máme už nějaký ten rok a nikdo je nepoužívá. A že mají naše kraje problémů až dost. Uplatnění pro ně najde jen jedna zadlužená strana, která by ráda zneužila státní peníze ke svému prospěchu.

Referendum by se mělo konat vždy ke konkrétní otázce. Jenže s ČSSD to máme úplně naopak: Strana už teď ví, že ho chce, ale ještě nemá vymyšlené ty správné sugestivní otázky, jimiž by voličům připomněla hříchy vládní koalice. Schválě, zda se zeptá i na „práci“ svých hejtmanů:

Jste pro nákup trojnásobně předraženého zdravotního materiálu a přístrojů, který provádí krajská zdravotní v Ústeckém kraji?

Jste pro to, aby Středočeský kraj dál rušil projekty chráněného bydlení pro rodiny dětí s postižením?

Chcete investovat půl miliardy na dostavbu mladoboleslavské nemocnice, kterou má budovat anonymní firma, jež dosud nepostavila ani patník u cesty?

Měl by Michal Hašek, předseda Asociace krajů, zveřejnit konečně svoji rigorózní práci ze soukromé vysoké školy ve Sládkovičově, kterou vede sociální demokrat Mamojka?

Měl by hejtman Jaroslav Palas zveřejnit, kde vzal 30 milionů korun na stavbu luxusního hotelu u Karlovy Studánky, které v roce 2002 prokazatelně neměl a od té doby je nemohl vydělat?

Když už chce ČSSD za každou cenu dělat kampaň ve volební místnosti, ať si natiskne program přímo na volební lístek jako Cibulka. Ušetřilo by to naše peníze.

Na závěr malá poznámka k nedávné konferenci ČSSD, kde se většinu času nadávalo na vládní koalici. Rád bych připomněl, že ČSSD vládne s koaličnímu stranami ve 4 krajích a v 11 ze 16 statutárních měst! ČSSD a ODS se sice tváří, že spolu bojují, ale fakticky naší zemi pořád ovládá velká koalice opoziční smlouvy.

Pro ChameleonCharlie.cz Ladislav Sommer

Pro ChameleonCharlie.cz Ladislav Sommer

V podstatě permanentní vládní krize přešla, zdá se, na nějakou chvíli zase do svého klidnějšího stádia. Pojďme využít krátké chvíle oddechu a zamyslet se nad politickými fenomény jménem „Věci veřejné“ a „Vít Bárta“. Abych řekl pravdu, pro jejich pochopení nejsou učebnice o politických stranách k ničemu.

Abychom se vyznali v dnešní české politice, potřebovali bychom nejspíš mix literatury z oborů, jako je politická psychologie, populismus, klientelismus, korupce, politický marketing a navrch sektářství. Každopádně se zdá, že nám politici předkládají dva naprosto odlišné výklady současných událostí. Buď:

Strana VV byla unesena podnikatelem Vítem Bártou a proměněna v podnikatelský záměr jeho bezpečnostní agentury ABL sloužící k získání politické moci. Hlavními body jeho marketingového plánu byl líbivý boj proti korupci, díky němuž strana získala klíčové „vnitro“, a dosazení charismatického, ale snadno manipulovatelného televizního bojovníka se zločinem Radka Johna do čela strany.

Vnitrostranická referenda umožňují ovládat rozhodování ve straně, takže skutečnou moc drží vůdce sekty a „superguru“ Vít Bárta. Pomocí zastrašování, uplácení a sbírání kompromitujících informací udržuje v poslušnosti ostatní členy strany. Po proniknutí do vlády začal obsazovat klíčové posty ve státní správě „svými“ lidmi, sbírat klíčové informace o potenciálních klientech ABL a manipulovat veřejné zakázky.

Anebo:

„Krize“ ve VV je ve skutečnosti pokusem ODS o rozbití jejího poslaneckého klubu a vytvoření dvojkoalice s TOP 09 s podporou přeběhlíků v čele s Kristýnou Kočí. Hrozilo totiž nebezpečí, že by VV mohly odkrývat minulé „hříchy“ ODS a začít šlapat na paty vlivným stavebním firmám. VV jsou novou stranou, která se „do ničeho nenamočila“ a může rázně zatočit s korupcí, takže se jí kmotři z ODS musí zbavit za každou cenu.

Politici Věcí veřejných to s námi myslí dobře, jenom jsou nezkušení a nechali se snadno chytit do sítí Petra Tluchoře. Vít Bárta je vynikající manažer, jeho vlastní „hříchy“ jsou buď falešná obvinění, provokace Kristýny Kočí, která důvěřivé členy strany tajně nahrávala, nebo omluvitelné poklesky, jakých se beztak dopouští i všichni ostatní politici.

Kde je pravda? Jak už to bývá, asi někde uprostřed. Oba výše nastíněné scénáře totiž zdaleka nejsou vzájemně neslučitelné. Je to sice smutné, ale myslím, že nepřesněji se k popisu skutečného stavu věcí přiblížíme, když si z obou vypůjčíme to nejhorší:

Krize ve VV je zřejmě opravdu pokusem o rozbití poslaneckého klubu této strany zvenčí. To ale neznamená, že Vít Bárta skutečně nevytvořil systematický a precizní plán, jak proniknout do politiky a sáhnout si peníze veřejných zakázek, a že nedrží v rukou stranické otěže jako „superguru“.

Kmotři z ODS se ho asi skutečně pokouší „odstřelit“ a náramně by se jim hodilo, kdyby VV zmizely v propadlišti politických dějin. I přesto ale může platit, že se Bárta snaží obsadit státní správu svými lidmi a zneužít jejich pravomoci ke sběru strategických informací pro svoji firmu.

I kdyby zítra unikla do médií nahrávka, na které Petr Tluchoř slibuje Kristýně Kočí (v mileneckém objetí) pozici lídryně ODS ve volbách do Evropského parlamentu výměnou za deset přeběhlíků z klubu VV, neměnilo by to nic na skutečnosti, že Vít Bárta je neočistitelný.

Lidé z VV vsadili na víkendové konferenci na starou, ale osvědčenou rétorickou techniku „všechno je mediální kampaň“. Šikovně využívá tendence lidských bytostí dělit svět na „padouchy“ a „hodné hochy“. Naše mozky jsou k takovému myšlení naprogramované už od pravěku. Jestliže jsem pod útokem „padouchů“, musím být já sám zákonitě „hodný hoch“.

Za nejsmutnější na celém fenoménu VV osobně považuji skutečnost, že politický program, k němuž se tato strana hlásí, je v naprosté většině opravdu potřebný. Ano, veřejné zakázky musí být transparentnější. Ano, je třeba zrušit anonymní akcie. Ano, hazard by měl být zdaněn. Jenže z úst Radka Johna a Víta Bárty tato slova zní, promiňte mi ten drsný příměr, jako když proti nezaměstnanosti a hyperinflaci brojil Adolf Hitler.

Co znamená fenomén VV pro českou demokracii? Už před volbami jsme byli varováni, že si tady soukromá firma systematicky buduje politickou stranu jako svoji parlamentní pobočku. Skutečnost, že tato bezesporu podivná strana získala před 20 parlamentních křesel, podle mého názoru není selháním demokracie. Demokracie by selhala, kdyby byli představitelé této strany ve svých snahách dlouhodobě úspěšní.

Z tohoto pohledu systém, zdá se, zafungoval. Ani ne po roce byli VV „odhaleny“ a dnes už jsou s největší pravděpodobností za svým politickým zenitem. Možná si řeknete: „Co to je za demokracii, když onu osudovou špínu na VV zřejmě naházeli jejich političtí konkurenti?“

Jenže na tom zase tak nezáleží. Lidi z VV nediskredituje samotná skutečnost, že je někdo nahrával nebo zveřejnil „strategické dokumenty“ o pronikání byznysu do politiky. To je zásadní omyl. Straně „zlomil vaz“ obsah těchto nahrávek a dokumentů. A je jedno, zda je na světlo světa vynesli investigativní novináři anebo politici z jiných stran.

Pro ChameleonCharlie.cz Kamil Gregor

Tak to vypadá, že v přímém přenosu sledujeme rozpad a zánik dalšího politického projektu, který se ve Sněmovně usídlil na necelé volební období a poté beze stop zmizí na politickém vrakovišti. Ostatně, nebylo by to poprvé. Vstup do nejvyššího patra politiky se prozatím nevyvedl žádné nové politické straně.

US-DEU, Zelení a nyní i Věci veřejné – všechny překonaly magickou 5% hranici, protože slibovaly tak trochu jinou politiku. Jak moc „jiná“ bude ale politika Věcí veřejných, si nikdo nedokázal ani představit. Historicky nejstabilnější 118 hlavou vládní většinu zvládá tato strana nahlodávat již déle než půl roku.

Kdyby šlo pouze o politickou diskuzi, nikdo by asi nic nenamítal. Ostatně Věci veřejné již od stvoření koalice musely přijmout roli levicového vyvažovače proti dvěma pravicovým silám – to aby si jich vůbec někdo všiml. Bohužel o politickou diskuzi moc nešlo a na řadu přišly skandály.

A co se tedy politikům podařilo za rok u kormidla udělat? No především uvrhnout naší drahou zemičku ve velmi vleklou politickou krizi. A přes sérii skandálů taky solidně rozcupovat legitimitu pravicových vlád – jako by nestačilo, že slovo „reforma“ je už tak v mnoha kruzích nadávka.

Levicová propaganda tedy dostala nahrávku na smeč a spojení „korupce = pravice“ koření mezi voliči stále více. Ostatně levice (ČSSD + KSČ(M)) by podle průzkumů v předčasných volbách dostaly ústavní většinu. A Věci veřejné by se po zásluze odporoučely s 2,3% volebního zisku.

Stále ale zůstává vyřešit samotný problém. Jak z krize ven? Volby jsou celkem drahá sranda, kterou si žádná z velkých stran v současnosti nemůže dovolit. Paradoxně by tak současná krize mohla přispět k přijetí ustanovení, kterým by se omezily výdaje na volební kampaně – a to se nedařilo celé roky.

To by ale současnou vládu museli položit samotní Véčkaři, kteří by si tak vlastně odhlasovali politickou sebevraždu. A jsou to právě Věci veřejné, kdo je na tahu. Na výběr jsou ale jen samá bolestivá řešení.

Pokud se totiž Věci veřejné budou bít za dodržování koaliční smlouvy, a dál vyhrožovat položením kabinetu, pravděpodobně se vyšachují z poslaneckých lavic. Jestli nakonec jen sklopí hlavu a nechají si nadiktovat podmínky od ODS a TOP09, ztratí i poslední špetku kredibility.

Sbohem Vévéčka, chybět nám nebudete.