Politika ve středovýchodní Evropě je směsicí dvou protikladných politických kultur. Podle liberálně demokratické tradice slouží politická moc veřejnosti, stát je nezávislý na libovůli momentálních vládců a političtí aktéři respektují názory oponentů.

Pak je tu, řekněme, „oligarchická“ politická kultura vnímající politiku jako válku mocenských klanů a jejich klientelistických sítí. Stát je osobním vlastnictvím vládnoucí skupiny, političtí oponenti jsou nepřáteli, které je třeba nemilosrdně zničit.

V každé zemi nacházíme vlivné politiky ztělesňující tuto oligarchickou politickou kulturu. Čím dál na východ putujeme, tím silnější se zdají být. Lidé jako Jarosław Kaczyński či Viktor Orbán jsou sice významnými, ale přeci jen nikoli jedinými hráči místního politického písečku.

Ovšem už na Slovensku Vladimír Mečiar málem unesl slovenský stát a proměnil ho v poloautoritářský režim. Rusko je pak plně v rukou lidí jako je Vladimír Putin a třeba v Gruzii panuje jako car Michail Saakašvili (nenechte se zmást jeho prozápadní zahraniční politikou). Obdobná je i situace na Balkáně, v kavkazských a středoasijských republikách.

Osobně jsem vždycky považoval Českou republiku za zemi s nejsilnější liberálně demokratickou tradicí v regionu. I zde je ale vliv východní politické kultury patrný. Jejím symbolem je pro mě Jiří Paroubek se svým „buldozérským“ stylem, „sexi mozkem“ a bolševickým slovníkem.

Po květnových se tento jasný symbol najednou vytratil a česká politika se stala zase o něco méně přehlednou. Nyní se zdá, že by Jiří Paroubek mohl „vstát z mrtvých“. Prý odchází z ČSSD do čela nové politické strany, snad národních socialistů.

Byl bych rád, kdyby se jeho strana dlouho držela nad hranicí 5% voličů a připomínala nám, jak nevábná je „cesta na východ“, po níž bychom se mohli vydat. Už nás naštěstí nebude strašit vidina vzniku jeho menšinové vlády podporované komunisty.

Podbně jako Vladimír Mečiar po roce 2006, dožívající v parlamentu jako předseda obskurní politické straničky, už nebude staronový Jiří Paroubek nebezpečný, bude jen poučný. A také směšný.

Důchodce z Vysočiny o sobě dává v posledních týdnech vědět. A mnohým z nás se uleví, až zase zaleze – jak sám rád Zeman říká – zpět do své nory. I když před mnoha lety oznámil odchod z politiky, slib nedodržel. Na podzim roku 2009 založil politickou stranu, se kterou ve volbách do Poslanecké sněmovny neprorazil (v Ústeckém kraji Zemana na preferenční hlasy porazil i Jiří Šlégr).

Zeman však ukrojil pár procent z celkového zisku ČSSD, která i přes vítězství ve volbách zůstala v opozici. Jiří Paroubek odstoupil z čela strany a jeho předchůdce v křesle šéfa sociálních demokratů se mohl škodolibě radovat. Zdálo se, že Zeman splnil misi a vrátí se natrvalo zpět do své chalupy, kde bude tu a tam jako moudrá vrba přijímat zoufalé politiky.

S nadějí na zavedení přímé volby prezidenta republiky však Miloš Zeman ucítil šanci na odvetu za rok 2003, kdy ho část poslanců a senátorů ČSSD zradila a v prezidentské volbě potopila.

Proti islámu

Víte, jak zněla Zemanova oblíbená formulka, kterou častoval své politické oponenty či novináře?

Když o někom řeknete, že je idiot, tak s vámi budou všichni souhlasit, že je třeba vést boj proti idiotům, neboť skutečný idiot si to nikdy nepřipustí a jestliže si to připustí, pak není idiot, protože pochybnosti o sobě samém jsou znakem inteligence.

Miloš Zeman se svými nedávnými výroky o islámu projevil jako skutečný idiot, u něhož lze těžko předpokládat, že by si to někdy sám připustil. Říci na mezinárodní konferenci „Nepřítelem je anticivilizace táhnoucí se od severní Afriky až po Indonésii. Žijí v ní na dvě miliardy lidí a financovaná je dílem z prodeje ropy, dílem z prodeje drog“ vyžaduje pořádný kus hlouposti.

Představa, že by něco takového pronesl budoucí český prezident, nahání obavy z další mezinárodní ostudy. Pokud by se nejednalo o intelektuální selhání, za Zemanovými výroky může být skryta politická strategie. Komu by se nehodila potenciální podpora pro případné druhé kolo volby od voličů Jany Bobošíkové?

Mirek Šlouf kancléřem

Obrázek Miroslava Šloufa jakožto hradního úředníka je jen pro otrlé jedince (i když po Jaklovi či Hájkovi už jsme zvyklí na leccos). Šlouf, v mafiánských kruzích Františka Mrázka přezdívaný jako „vodník“, je dodnes oddaným a takřka nedotknutelným Zemanovým spolupracovníkem.

Miloš Zeman byl v letech 1998–2002 předsedou menšinové vlády, kterou technicky zajišťovala tzv. opoziční smlouva. Jde o jedno z nejhorších období polistopadové éry, jehož pozůstatky netransparentní a korupční politiky pociťujeme dodnes.

Za Zemanovými zády si Šlouf dojednával kšefty s tehdejšími šíbry mafiánského a postveksláckého světa. Mnoho z tehdejších spolupracovníků si Zeman přizval i ke svému poslednímu projektu SPOZ. Oprávněně se lze domnívat, že by se Zeman o tyto lidi opíral jak při volební kampani, tak případném prezidentském angažmá.

Minimální šance

I kdyby náhodou parlament změnu ústavy schválil a zavedl přímou volbu prezidenta, šance Zemana na úspěch by byla minimální. Jeho politické kouzlo z druhé poloviny 90.let se vytratilo a Zemanova současná role by měla i nadále zůstat na Vysočině. V zástupu kandidátů najdeme už nyní minimálně dva velmi kvalitní adepty se zahraničním renomé. Zemi s Milošem Zemanem v čele by hrozila nálepka spálené země, o které kdysi tak rád hovořil.

Pro ChameleonCharlie Ondřej Koutník

Paroubek má řešení, ČSSD se ale nelíbí

Se zajímavým řešením politické krize přispěchal také Jiří Paroubek. Ačkoli ještě před pár dny podporoval komunistický návrh na vyslovení nedůvěry vládě, nyní mu předčasné volby nepřijdou jako nejlepší nápad. „Nemyslím si, že to něčemu pomůže. Na několik měsíců by se zastavil život,“ prozřel zcela nečekaně poslanec – byl to právě on, kdo způsobil pád vlády uprostřed předsednictví EU a ekonomické krize, a tím uvrhl zemi v roční provizorium.

Podle Paroubka by stačilo, aby se současná trojkoalice zbavila svého nejslabšího článku a dál vládla ve složení TOP09 + ODS za podpory ČSSD. A to je vskutku geniální plán!

Jiří Paroubek jistě ví, že jakmile strana vstoupí do vlády, ztratí pořádný kus preferencí veřejnosti. Politologové jsou dokonce schopni tyto výkyvy v oblibě vládních partají celkem přesně předpovídat v průběhu celého volebního období. A jak si tedy ukousnout trochu z koláče moci ale nenamočit se do smradlavého vládního vývaru? Parlamentní koalice!

Menšinová vláda vydržovaná ČSSD by s touto stranou samozřejmě všechny kroky musela konzultovat, jinak by nic neprošlo. Nicméně dokud bude slovo „reforma“ pro levicové politiky nadávka, stejně by tato sestava posunovala naši milou zemičku k lepším zítřkům spíše vrávoravým krokem opilce, místo potřebného sprintu.

Možná vás napadne, že pokud Věci Veřejné chtějí dodržet svá programová předsevzetí, měly by vládu v reformách podporovat i když v ní nebudou. Jde přece o blaho země, ne o posty, že? Ty se ale nechaly slyšet, že bez jejich ministrů pomůžou vládu svrhnout. V tom případě možná nastane nějaké přeskupování, ale není moc z čeho vybírat.

Kolik že to stojí? Tak raději ne…

Asi nejlepším řešením současného marasmu v české politice by byly předčasné volby. Jenže proč se do nich nikomu nechce? Předně, co by se tím změnilo? ČSSD by možná opět vyhrála volby, ale rozložení sil by ji nejspíše nedávalo jinou možnost, než vládnou s KSČ(M) a tak by opět vládu sestavily v trochu jiném poměru ODS a TOP09.

Mnohem větším strašákem je ale cena samotné volební kampaně. Ačkoli strany přiznávají útraty maximálně ve stamilionech, reklamní experti upozorňují, že tyto hodnoty jsou nereálné. Skutečné ceny mají pravděpodobně devět nul! A to je velký problém pro partaje, které již teď hospodaří se stamilionovými schodky (ČSSD -325, ODS -222, VV -13 mil.) a ty zbylé mají jen malou rezervu.

Paradoxně situace dospěla do stavu, kdy by ČSSD měla financovat volební kampaně KDU-ČSL a Zeleným, aby si do sněmovny přivedla alespoň nějaké koaliční partnery. To se ale nejen vzhledem k finančním problémům strany nestane – hrozí totiž také, že by sponzoringem vychovala jen člena koalice, ve které by ČSSD nemusela sedět.

Jak tedy z problému ven? Vybírá se prakticky už jen z drahých a špatných nebo jen špatných řešení. Nic dobrého ze současné situace pravděpodobně nevzejde. Ale stejně jako jiné céčkové filmy, i tahle hrůza musí jednou skončit.

Na rozdíl od Vladímira Špidly, kterého tolik vidět není, a Stanislava Grosse, který je naopak rád, když ho není vidět, se Miloš Zeman a Jiří Paroubek nerozešli s ČSSD v dobrém. Po loňském pyrrhově vítězství sociálních demokratů v parlamentních volbách sice Jiří Paroubek z čela strany odešel, ale brzy přišel na to, že volební vítězství-nevítězství je vlastně vinou všech, vyjma něj.

A tak dští oheň a síru na svou stranu. Nutno připomenout, že s odchodem pana Paroubka se ČSSD přes noc nestala ani lepší ani horší. Je stále stejná, tedy taková, jakou ji Jiří Paroubek svým vedením udělal. Je tedy pro něj velmi snadné kritizovat, neboť většinu chyb a nedostatků dnešní ČSSD zná velmi důvěrně, když je sám jejich původcem.

A že se mu nelíbí ani jeden z kandidátů na předsedu? Pročpak? Bohuslav Sobotka byl za Paroubkovy éry druhým mužem sociální demokracie a Michal Hašek se nahoru dostal také díky panu expředsedovi. Inu, bývalý předseda nebyl s to přivést svou stranu k přesvědčivému vítězství, neuměl si vychovat nástupce ani s grácií odejít, a když už mu ve své straně nekouká žádná vrcholná pozice, tak neumí být ani dost loajální k politické straně, jíž byl předsedou, a plánuje se realizovat jinde.

Brzký odchod možná indikuje nedávné vystoupení Petry Paroubkové z ČSSD. Prý se jí nelíbí ani jeden z kandidátů na předsedu. Doufám, že paní Paroubková při své „znalosti charakterů kandidátů na předsedu ČSSD“ pochopila také, PROČ jsou dnes tak mizerní kandidáti a náležitě to viníkovi, tedy svému choti, vyčinila.

Při mdlém intelektu Petry Paroubkové je ovšem také pravděpodobné, že jí na panu Sobotkovi a panu Haškovi prostě a jenom vadí, že ani jeden z nich není Jiří Paroubek. Ke cti jí slouží, že alespoň pochopila, že její vystoupení nic zvláštního ani důležitého pro sociální ČSSD neznamená. Přece jen byla řadovou členkou a není divu, že se k tomu ani jeden z kandidátů na předsedu neměl chuť vyjadřovat. Petra Paroubková je totiž důležitá jen tím, čí je momentálně manželkou. A její manžel je důležitý již jen tím, čím byl. Ale něco mi říká, že ani o jednom z nich neslyšíme naposledy.

Čtvrt roku je pro internetové médium více než dostatečná doba k etablování. Bylo by teda dobré podívat se, jak si tento projekt vede. Co vlastně pan poslanec Paroubek zamýšlel? Na svém facebookovém profilu avizoval

Vždy jsem chtěl po svých kriticích, aby vedle kritiky přinesli i vlastní řešení. Proto jsem se rozhodl založit projekt internetového, především názorového média a využít prostoru svobody, který nabízí právě internet.¹

Výše zmíněný popisek je důležitější, než si myslíte. Tvůrci webu www.vasevec.cz totiž úplně zapomněli uvést nějaké to „o nás“, tedy kdo jsou a co zamýšlejí. Odkaz „kontakt“, který se nenápadně krčí vlevo dole, původně obsahoval pouze jednu e-mailovou adresu, ale později ke kontaktu na redakci přibylo i jméno šéfredaktora a provozovatele.

Táák... Kdo další je hnojomet?

Těžiště Vaší věci spočívá v blozích. K dnešnímu dni tato kategorie obsahuje něco kolem šesti set příspěvků, a to včetně „VIP“ blogů. U této kolonky jsem se bezděky pousmál, neboť u rovnostářských sociálních demokratů jsem prostě něco tak elitářského neočekával. Asi by působilo lépe, pokud by z blogera velmi důležitou osobu dělala návštěvnost jeho blogu a ne nějaká pochybná a neprůhledná kritéria výběru. Poněkud postrádám seznam blogerů.

Ostatně o „svobodě, kterou nabízí právě internet“ si každý návštěvník udělá sám, pokud se chce stát přispěvatelem nebo pouze reagovat na některý z článků. Při registraci musí projít posudkem a schválením administrátorů. Tvrdá selekce autorů a, jak vyplývá z diskuzí návštěvníků i cenzura, jsou nejspíše důvody, proč ono nové médium není ani tak levicové, jako k ukousání nudně monotónní.

Úvodní strana nabízí také TOP 5 blogy. Mezi tuto elitní skupinu je řadí počet kliknutí na „Líbí se“. Vrcholných 782 „Líbí se“ není nijak oslnivé číslo, a abyste se dostali mezi TOP 5, stačí vám jich nasbírat necelých 400. Těchto několik TOP by mělo být něco jako výstavní skříní Vaší věci, a tak trochu zklame, že všechny jsou datovány do října loňského roku. Dá se tedy předpokládat, že se nejoblíbenějšími staly nikoli díky svým kvalitám, nýbrž díky konkurenční časové výhodě. Prostě jsou tam ze všech nejdéle a měly tedy nejvíce času, aby si jich někdo všiml.

Obsahově skromná kategorie „Polemiky“ neskrývá navzdory svému názvu polemiky s jinými články nebo autory. Tedy pokud za polemiku nepovažujete dštění síry a plivání na jiná média a jejich přispěvatele. Nazývat někoho či něco hned v titulku diletantem, lhářem, či hnojometem vypovídá o kvalitě i náplni obsahu velmi výmluvně.

Naopak kategorie „Články“ občas mate čtenáře tím, že obsah článků s titulkem nijak nesouvisí. Například bych neočekával, že v článku „Euro se opevní fondem“ bude autor řešit Petra Nečase a kauzu Pavla drobila. Také vlastní řešení Vaše věc rozhodně nepřináší. Naprostou většinu z půl druhého sta článků tvoří výpady proti vládní koalici a odpůrcům ex-předsedy ČSSD. Zbytek je PR pana Paroubka, opisy agenturních zpráv a tu a tam i něco jiného, těžko zařaditelného. Není velký problém přečíst všechny články na jeden zátah, neboť obvykle jde o jeden až tři odstavce. Jindy naopak autor píše několikastránkové romány a obsah je tedy nerovnoměrný jak z hlediska délky, tak co se kvality týče.

Názorový web tedy nabízí svobodné vyjádření jakéhokoliv názoru, s kterým administrátoři souhlasí. Ať už je mise tohoto projektu jakákoliv, stěží může konkurovat zavedeným médiím podobného typu jako Britské Listy, Deník referendum nebo Neviditelný pes. Blogy plné pravopisných chyb a kratičké žlučovité články nikoho neoslní. Návštěvník se nepobaví ani nedozví nic alternativního. Na koho tedy pan Paroubek cílí?

Dvoukolová volba s uzavřeným druhým kolem

Ministr spravedlnosti Pospíšil připravil celkem tři návrhy. První z nich je opsaná volba senátorů. Volič jde k volbám dvakrát. V prvním kole bude zvolen ten, kdo získá 50 % a jeden hlas. Pokud nikdo nedosáhne na tuto kvótu (což je velmi pravděpodobné), koná se druhé kolo voleb. Do toho postupují dva nejúspěšnější kandidáti z prvního kola. V druhém kole vyhraje ten, kdo získá více hlasů. V případě rovnosti hlasů rozhoduje los.

Výhoda tohoto systému je zřejmá – všichni voliči tento systém znají, není tedy potřeba nic vysvětlovat. Systém je navíc jednoduchý, transparentní a vítěz získá absolutní většinu hlasů, což je pro prezidenta nutností. Protože český prezident by měl plnit úlohu integračního faktoru v české společnosti, není přípustná situace, kdy by byl zvolen menšinou voličů.

V tomto systému vítězí lidé, na kterých se shodne většina společnosti. Naopak lidé s velkým množstvím podporovatelů, ale ještě větším množstvím odpůrců nemají velkou šanci (Paroubek, Klaus, Zeman, atd). Velkou nevýhodou tohoto řešení je hrozící propad volební účasti ve druhém kole, v ČR hrozí propad na polovinu voličů z prvního kola. Jaký respekt bude mít prezident zvolený 30 % voličů?

Dvoukolová volba s otevřeným druhým kolem

Další z návrhů ministra spravedlnosti počítá také s dvoukolovou volbou, ale odlišnou od modelu, který známe z ČR. První kolo probíhá stejně, jako v předchozím případě. Do druhého kola ale nepostupují pouze dva kandidáti, nýbrž všichni, kteří splní určitou podmínku, např. zisk 15 % hlasů. V druhém kole se tak může vyskytnout třeba šest kandidátů. K vítězství v druhém kole poté stačí zisk nejvíce hlasů ze všech.

Na první pohled je vše v pořádku, ale nám už bliká rudý majáček. Jak jsme si řekli výše, prezident by měl získat absolutní většinu hlasů (50 % +1), protože bude reprezentovat nás všechny. V tomto systému je ovšem velká pravděpodobnost, že absolutní většinu nikdo nezíská a přesto volby vyhraje.

Stačí totiž „jen“ prostá většina, tedy aby žádný z vašich konkurentů nezískal více, než vy. Pokud by se do druhého kola dostalo skutečně 5 kandidátů, mohlo by dojít k situaci, že čtyři kandidáti získají po 19 % procentech každý a vítěz 24 %. Proti vítězi voleb (resp. pro jiného kandidáta) tak hlasovalo celých 76 % voličů! A to je pro prezidenta opravdu nemyslitelné. Přidejte ještě hrozící propad volební účasti v druhém kole a hned je jasné, že tohle řešení není dobrý nápad.

Zajímavostí je, že tento systém je typický pro Francii, nicméně ani tam se tímto způsobem nevolí prezident – toho Francouzi vybírají pomocí dvoukolové volby s uzavřeným druhým kolem…

Jednokolová volba britského typu (FPTP)

V tomto případě by volič šel k urně pouze jednou. Vyhrál by ten kandidát, který by získal jednoduše nejvíce hlasů. Pokud v předchozím případě došlo k situaci, kdy zvítězil kandidát s podporou „největší menšiny“, tak zavedením FPTP tuto pravděpodobnost jen zvýšíme a na českém prezidentovi se shodne opět třeba jen 20 % voličů. Třetí návrh má řadu výhod – je například neskutečně jednoduchý. Na druhou stranu je pro volbu prezidenta extrémně nevhodný.

Alternativní hlasování australského typu

Poslední z návrhů pochází od Věcí veřejných, které si pro inspiraci zašly až do Austrálie a neobvyklým návrhem překvapily ostatní politické strany. Volič by v takovém případě šel k volbám pouze jednou, kde by musel všechny kandidáty označit číslem a vytvořit tak pořadí, v jakém by je preferoval v úřadu prezidenta. Pokud neurčí pořadí u všech, je jeho hlas neplatný.

V takovém systému by vyhrál kandidát, který by měl u svého jména nadpoloviční většinu prvních preferenci. Pokud by nikdo na tento úspěch nedosáhl, začaly by se preference nejméně úspěšných složitým způsobem přerozdělovat úspěšnějším kandidátům, až by nakonec jeden z nich na nadpoloviční většinu dosáhl.

Tento volební systém má několik výhod. Předně zajistí vítězi nadpoloviční většinu nezbytnou pro prezidenta a to navíc v jediném kole. Nehrozí tedy propad volební účasti z dvoukolových systémů. Navíc je zvolen konsenzuální kandidát, který voličům vadil nejméně a také nepropadne ani jediný hlas, všechno se všechno přerozdělí.

Nevýhodami naopak jsou složitost celého systému, kterému málokterý volič porozumí. Systém také není dokonale spravedlivý, protože může dojít k situaci, kdy člověk s největším počtem druhých preferencí (tedy kandidát na kterém se shodne nejvíce lidí) je ze systému odstraněn hned jako první, protože má nejmenší počet prvních preferencí.

Vhodné jsou pouze dva návrhy

Z výše představených volebních systémů jsou k přímé volbě prezidenta republiky vhodné jen dva. Vládní koalice tak nepředvedla zrovna nejlepší výkon, protože dva ze tří Pospíšilových návrhů se v přímé volbě prezidenta ani objevit neměly! Naopak zajímavým návrhem je Australské hlasování, které ale podle všeho bude jen těžko hledat potřebnou podporu napříč politickými stranami, která je pro ústavní změny nezbytná.

Doufejme, že nakonec zvítězí dvoukolová většinová volba nebo exotické alternativní hlasování. Jinak nás totiž čeká další politická instituce, na kterou bude nadávat ještě více voličů, než je tomu dnes.

Kandidáti? Dva plus jedna

Potenciální kandidáti na Jirkovo místo se ale moc nehrnou. Ve hře jsou tak prakticky jen dva plus senátor Vladimír Dryml. Ten ale se svou politikou zrušení Bohumínského usnesení, kterým si ČSSD zakázala vládnout s KSČ(M), snad daleko nedojde.

Zbývá tedy vybrat z dvojice kandidátů Hašek vs. Sobotka, resp. ze směru Odparoubkovat a reformovat vs. Jirkova parta bez Jirky. Hašek ve svém Desateru ČSSD nové generace představil vizi socialistické strany třetího tisíciletí, která může velké části sociálních demokratů připadat jako programové rouhačství.

Aby taky ne. Vždyť se Haškovi podařilo doslova překopat dosavadní priority socialistů (stop financování sociálního státu zadlužováním, reformní strana s pozitivní vizí budoucnosti aj). Z jeho návrhů ale hlavně čiší úplně jiný styl politiky, než na jaký jsme byli zvyklí za Paroubkovy éry.

Sobotka vs. Hašek - kdo je budoucností ČSSD?

ČSSD z daleké minulosti

„Jirkova ČSSD“ stále žije na začátku minulého století, kdy většina dělníků skutečně potřebovala zastání a kdy každý politický proud vydával vlastní noviny, které byly apriori velmi zaujaté. To lze jednoduše vypozorovat z četných Paroubkových článků, kde se rozčiluje, že Novinky.cz (Právo) sem tam nějaký vládní návrh kompletně nestrhají. To si říkají levicové noviny?

Absence „skutečně antipravicově zaměřených novin“ nakonec politicky ne zcela mrtvého Paroubka přivedla až k založení vlastního „nezávislého“ názorového magazínu VašeVěc.cz, kde čtenáře bombardují články osobnosti české levice. Co je ale pro Paroubkovské vedení strany symptomatické, je způsob komentování jednotlivých příspěvků. Abyste mohli článek komentovat (jako je to běžné v jakýchkoli jiných novinách), musíte být registrováni – ne jako čtenáři, ale jako tamní autoři, kteří navíc musí získat dobrý kádrový posudek redaktorů.

Protože redakce šiřitele nelevicového evangelia nemilosrdně zbavuje registrace, výsledkem je situace, kdy si jednotlivé příspěvky mohou komentovat navzájem jen prověření levicoví autoři. My si objektivitu rozvracet nenecháme! O chování Paroubkovské ČSSD na internetu čtěte zde.

Tato zdánlivá jednotlivost je ale ve skutečnosti odrazem politického stylu ČSSD posledních let, která vědomě vyostřovala „třídní napětí“, která se odmítala bavit o zásazích do sociálního státu 20. století a důchodovou reformu shazuje ze stolu spolu s demografickými prognózami, které jsou hlavním důvodem potřeby změn.

Hašek: „Nemůžeme být jen stranou sociálních dávek“

K odstřižení se od politiky vytváření konfliktů a trvání na principech z minulého století bude ČSSD potřebovat nebývalou politickou odvahu. Množství jejich členů vnímá Haškovu reformu jako posun doprava, což je nepřípustný krok. Je třeba si ale uvědomit, že více voličů, než na okraji spektra je ve středu a proto by se sázka na reformy mohla vyplatit.

Pokud se ČSSD podaří zbavit nálepky strany důchodců a nekonečných slibů, tak jí to jedině prospěje. A kdo ví – z ČR by se mohla stát standardní západoevropská demokracie, kde jsou nejlevicovější složkou společnosti mladí lidé. Nejen kvůli Paroubkově stylu politiky to u nás bylo vždycky naopak…

Pokud jde pouze o vymýšlení nových, líbivějších názvů, není povětšinou co řešit. Problém se zjednodušováním ovšem nastává stále častěji v mnohem závažnějších záležitostech. Přiznejme si to – kdo má dnes čas do detailu studovat fungování a pravomoci jednotlivých institucí, aby byl schopný zodpovědně rozhodnout, koho a kam zvolit?

Právě komplikovanost dnešní politické reality a stále brutálnější příval zkratkovitých informací způsobují drastické zjednodušování nikoli hesel, ale celých principů. Sdělení politických stran se tak v dnešní době omezují již jen na to, kdo že je ten hodný a kdo permanentně usiluje o blaho vaše, nebo dokonce celé země.

Strany mistrně dovedou ze svých voličů dělat hlupáky, tedy parazitovat na nevědomosti či záměrně zjednodušit klíčové sdělení – lhát. A tak se stane, že za zvolení kandidáta ČSSD do Evropského parlamentu Vám strana slíbí, že z pozice europoslance může zabránit návratu vlády Mirka Topolánka, zavedení výpovědi bez udání důvodu, dokonce i zrušit poplatky v českém zdravotnictví (viz spot Eurovolby 2009). Není třeba dodávat, že EP se ničím z toho ani nezabývá.

Pravdu? Teď raději ne...

Nejnovějším příspěvkem do této kategorie slibů byly senátní volby, ve kterých získali oranžoví 12 senátorů a celkově tak mají nadpoloviční většinu. A ČSSD slíbila, že pokud získá 12 senátorů, zastaví škrty a asociální reformy Nečasovy vlády.

Ale ouha – senát je přehlasovatelný sněmovnou, kde tvrdou rukou vládne 118 hlavá většina vládní koalice. Co tedy způsobí senátní veta plánovaných vládních škrtů? Odklad o cca 5 týdnů. Pouhé formální zdržení.

ČSSD by si tak měla vyhradit další penízky stranou. Tentokrát na informační kampaň pro voliče, že její oranžový senát vlastně nakonec nic nezmůže a ať se na ni voliči nezlobí, ale škrty projdou tak jako tak. Jinak by to taky mohlo dopadnout tak, jak prorokuje stále ještě politicky nemrtvý Jiří Paroubek, a lidé by mohli začít spojovat sociální demokracií s vládní politikou škrtů…