Služeb takových „obchodníků s fanoušky“ využila i slovenská strana Smer. Asi 14 000 lidí se najednou stalo jejich fanoušky, aniž by o to stáli. Hned po prvním příspěvku se ale zvedla vlna odporu a stránka byla stažena.

Smer tvrdí, že se stal obětí útoku hackerů, ale to není příliš věrohodné. Ke sloučení stránek je totiž potřeba přístupové heslo a ověřovací kód k oběma stránkám. Stránky politických stran navíc nespravují sami politici, ale profesionální administrátoři.

Především ale nedává smysl motivace případného hackera. Kdyby skutečně získal přístup ke stránce Smeru a chtěl škodit, mohl by napáchat mnohem větší škody, než je „nalití“ tisíců nových fanoušků.

Spíše to vypadá, že slovenská strana, která vehementně kritizuje „nakupování“ poslanců, sama zkusila „nakoupit“ facebookové fanoušky. Nevyšlo to.

Formát besed probíhal vždy stejně – host měl cca 30 minutovou přednášku a poté následoval hodinový prostor pro diskusi. Hned v prvním týdnu přijeli do Olomouce dva významní hosté. Nejprve slovenský ministr zahraničních věcí Mikuláš Dzurinda, který otevřel celý cyklus přednáškou, ve které upozornil nejen na krizi evropskou, ale i globální. Řeč přišla také na problémy eurozóny, které je Slovensko členem.

Druhým hostem byl bývalý eurokomisař a diplomat Pavel Telička. Z jeho slov šlo vycítit jisté znepokojení nad stavem EU, zároveň varoval před nezodpovědnou politikou jednotlivých států a politiků. Naplněná aula si tak mohla vyslechnout jeho názory, které se opírají o mnoho let strávených přímo na místě dění – v Bruselu.

Další na řadě byl Benjamin Kuras. Spisovatel a publicista žijící v Británii vzbudil svou přednáškou asi největší kontroverzi. Poměrně ostrá kritika multikulturalismu a velký euroskepticismus vyzařoval z každého Kurasova slova. Následná živá diskuze byla jen pomyslnou třešničkou na dortu této asi nejrozporuplnější besedy.

Jelikož se v souvislosti s krizí EU často zmiňuje ekonomická krize, nemohl chybět ani ekonom. Pro tuto roli pořadatelé vybrali Petra Macha, ekonomického liberála a předsedu Strany Svobodných Občanů. Stejně jako předchozí host, byl ve své přednášce Petr Mach skeptický k celému projektu EU a hlavně k eurozóně. Svá tvrzení dokládal na konkrétních příkladech zadlužených evropských států.

Celý projekt zakončil europoslanec Libor Rouček, který sice přiznal fakt, že EU je v krizi, zároveň ale označil myšlenku evropského sjednocení za klíčovou pro bezpečnost Evropy. Dle něj má EU za sebou již několik velkých krizí, které se podařilo vyřešit a krize, kterou prožíváme nyní, bude mít za přispění všech členských států také řešení.

Soubor besed „Evropská unie 2011 – Krize Evropy?“ zaznamenal poměrně velký zájem jak ze strany studentů a akademické obce, tak i ze strany široké veřejnosti. Cílem bylo přiblížit někdy nejasnou evropskou problematiku lidem, kteří měli sami možnost zeptat se hostů na to, co je zajímá. Všechny přednášky se nesly v přátelském duchu a samotní hosté se shodovali na důležitosti podobných akcí.

Michal Kormaňák

Že se nám zvýší návštěvnost, to jsme očekávali. Ale že se oproti běžné návštěvnosti zvedne pětkrát a oproti páteční dokonce šestkrát, to nás potěšilo. I podíl návštěvníků ze Slovenska se pro ten den zdvojnásobil. Nenačítající se video pak motivovalo zvědavce hledat jej dál přes Google a dokonce i ve vyhledávání na YouTube se objevily zmínky z incidentu.

Vše tedy nasvědčuje, že ne všichni prokoukli naši habaďůru s neexistujícím videem a dokonce naši kolegové politologové se divili nad Klausovým myšlenkovým obratem, který jsme schovali na konec článku jako poslední záchrannou brzdu.

Co nás ovšem velmi překvapilo, byly diskuze. Na spřáteleném blogu, kde byl článek též uveřejněn a na Facebooku se kromě zoufalých žádostí o přímý link na video (chá chá ☺ ) objevovaly zuřivé výpady proti našim slovenským kolegům a rádoby historické výlevy o domnělé slovenské zaostalosti.

U oněch neschopných a podprůměrných studentů, kteří by rádi eliminovali jakoukoli konkurenci, lze tuto žlučovitost pochopit (ne však omluvit). Ovšem u ostatních nás tyto maloměšťácké frustrace zarážejí.  Češi nejsou žádným velkým ani důležitým národem, a že se nám dostalo toho štěstí mít v tom nepřátelském světě alespoň jeden národ spřátelený, s nímž nám nečiní potíže se dorozumět, toho bychom si měli vážit.

Těm, kteří žert nepochopili a mohl se jich obsah článku nebo následná diskuze dotknout, těm se naše redakce omlouvá. Ovšem těm, co to pochopili a stejně se urazili, tak ti jen nemají smysl pro humor a ani svěcená voda jim nepomůže.

Na velvyslance Petera Brňa a jeho fiktivní přednášku se nachytalo přes 2000 čtenářů a měřeno počtem návštěvníků i počtem napálených se nám naše aprílová kachna povedla. Co říct závěrem? Nevěřte všemu, co čtete – zvláště na apríla.

Redakce Chameleona Charlieho

Poklidná atmosféra debaty netrvala příliš dlouho. Na přetřes totiž přišla mimo jiných i otázka vysokoškolského studia v zahraničí. Hned několik studentů se velvyslance plynulou češtinou tázalo na jeho názor ohledně stále stoupajícího počtu slovenských studentů na českých vysokých školách.

Celá série vygradovala dotazem studenta prvního ročníku Pavla Zahradníčka, který vychrlil několik statistik a následně se velvyslance ptal, kolik podle něj stojí české daňové poplatníky výchova expertů cizí země. V tu chvíli se již sálem ozývaly stále patrnější protestní hlasy o nedostatku vychovanie a o pohŕdanie slovenským štátom.

Velvyslanec si celou situaci vyložil jako útok a rázně odvětil, že je to vlastně v pořádku, neboť Češi po několik generací vykořisťovali Slováky ve společném státě a že tohle je jen malé odškodnění. Šokované publikum nemělo dalších otázek, pročež byla debata nečekaně ukončena.

Celý incident byl navíc zaznamenán jedním z účastníků na mobilní telefon. Na serveru YouTube se během hodin objevilo video, které zachycuje vyhrocené chvíle společně s peprným komentářem z pohledu několika přítomných Východniarov.

Přednáška Slovenského Velvyslance na PrF MU

Bratislava si na pondělí údajně zavolala svého velvyslance na kobereček, do té doby platí informační embargo. Prezident Klaus se vyjádřil do médií ze své zahraniční cesty po Latinské Americe a označil celou situaci za „opravdu, ale opravdu nešťastný incident, jemuž by se dalo snadno zabránit zavedením jediného, evropského občanství“.

O vývoji kauzy vás budeme nadále informovat.

Na Slovensku už předvedli, že odhodlání jim nechybí. Na konci roku prosadila středopravá vládní koalice Ivety Radičové vázání poslaneckých platů na schodek státního rozpočtu. Princip je jednoduchý: čím vyšší schodek, tím menší plat. Manažeři firem jsou běžně odměňováni podle ekonomické výkonnosti své firmy, tak proč by to nemělo platit i pro politiky? Podobný návrh u nás v minulosti prosazovala ODS.

Najdou se jistě i mnohá ale: „Stát není firma! Bez pořádného schodku ekonomika neporoste!“ Nesnižovali by poslanci deficit za každou cenu bez ohledu na vzdělání, kulturu, důchody nebo sociální dávky? A co senátoři, kteří státní rozpočet neschvalují? Takový Miroslav Kalousek by se o svůj plat každopádně bát nemusel, názorně totiž ukazuje, že chronický optimista dokáže schovat slušnou sekyru, stačí jen přestřelit odhady růstu HDP.

Dnes mají politici nulovou odpovědnost...

Slováci jdou ale ještě dál. Vláda nyní navrhuje zavedení hmotné odpovědnosti veřejných činitelů. Jde o podobné břemeno, jakým jsou zatížena mnohá „plebejská“ povolání. Politik nebo úředník, který by svým pochybením způsobil státu finanční ztrátu, by musel příslušnou částku zaplatit ze své kapsy. Vrcholní politici by zhusta platili po celý život.

Podle mě by toto opatření nefungovalo. Zkušení právníci ví, že za škodu nelze nést odpovědnost, pokud nebyl prokázán úmysl. Však už taky vytáhly z bryndy pěkných pár finančníků, manažerů či vojenských velitelů.

Už v současné době se úředníci velmi účinně brání zodpovědnosti za svá rozhodnutí. Rozšířenou metodou je třeba rozložení rizika: Papír nepodepíšu jenom já, ale pošlu ho „k vyjádření“ dvaceti dalším lidem. Kdyby se něco stalo, musel by ministr vyhodit polovinu odboru! Podobné triky ostatně jistě znají diváci seriálu Jistě, pane ministře.

Nejvíc mě ale zarazila zvažovaná možnost úředníků pojistit se proti splácení vysokých sum. „Aha!“ zavětří zkušený pozorovatel politických hrátek. „Takže ve skutečnosti se jen vytváří nový trh pro pojišťovací společnosti!“ To je ale podle mého názoru přímo proti principu pojištění: Jako pojišťovna spoléháte na to, že k pojistné události dojde jen zřídka. I malé pravidelné platby pojištěných jsou tím pádem pořád vyšší než vysoké, ale vzácné případy hrazení.

Jenže v politice, zdá se, mizí miliony doslova denně…

Pro chameleoncharlie.cz napsal Kamil Gregor

Spustit hru

Předvolební hra slovenského deníku SME.sk

Podle vlasteneckého zákona musí žáci každé pondělí poslouchat před vyučováním státní hymnu, ve třídách bude umístěna slovenská vlajka, státní znak, text hymny a preambule ústavy.

Nad Tatrou sa blýska, hromy divo bijú...

Státní indoktrinace nacionalismem nepočítá s výjimkami a tak budou preambuli ústavy denně ve školkách potkávat i děti předškolního věku, které si ještě moc nepočtou, natož aby pochopily, o co se jedná. Ještě o trochu úsměvněji působí i absence výjimky pro hluché děti, které také budou každé pondělí vystaveny povinnému poslouchání státní hymny.

Předkladatelé tvrdí, že norma má „prohlubovat a udržovat loajalitu občanů vůči státu a pozdvihovat jejich národní identitu“. „Ti, kteří nejsou vlastenci, by se měli nacházet v chlévech,“ prohlásil v parlamentní debatě o vlasteneckém zákonu Ján Slota. Die Presse naopak označil Bratislavu jako Pchjongjang na Dunaji.

Nad Tatrou sa blýska, hromy divo bijú...

Nacionalismus ale na Slovensku nevystrčil růžky poprvé. Již v minulosti byla schválena nová podoba učebnic dějepisu, která popisuje historii podle nacionálního přístupu. Původní neutrální výklad byl odmítnut, protože nebudil v dostatečné míře národní hrdost.

Zákoně zakořeněný nacionalismus podle průzkumů odmítá kolem 85 % Slováků. Nákup vlajek a dalších státních symbolů vlastenectví pro 30 000 tříd přesto zacloumá rozpočtem celého školství. To v situaci, kdy školy nemají většinou ani na nové učebnice, určitě nepřispěje k větší kvalitě výuky.

A nepřispěje to ani složitým vztahům mezi Slováky a Maďary. U našich sousedů totiž stále žije početná skupina lidí, kteří čtou noviny v maďarštině. A hned za Dunajem číhají národní gardy polofašistické strany Jobbik…

Ve školách by navíc mimo portrétu prezidenta měli žáci na očích i státní znak, preambuli ústavy a text státní hymny a nacionální indoktrinace by se taktéž stala součástí učebních osnov. Pokud Ján Slota věří, že takové levné fangličkování vyvede Slovensko z „národního bezvědomí“, pak jej jistě bude zajímat i názor těch Slováků, kteří zprávy poslouchají radši v maďarštině.

Slota: Plakát na Slotajugend