Svět se zbláznil. Při čtení ekonomických zpráv musím kontrolovat kalendář, zda jsem se náhodou neocitl ve 30. letech. Ne že by situace vypadala tak černě, ale prohlášení politiků, kteří se rádi nechají označovat jako světoví vůdci, nápadně připomínají „řešení“ později kritizovaná za svou krátkozrakost a často účinky přesně opačné k těm avizovaným.

Nikolas Sarkozy v Davosu hřímá za větší regulaci trhů i omezení volného obchodu, Barack Obama bude selektivně zvyšovat daně (viz  zde). A o takovém Silviu Berlusconim pochybuju, zda vůbec má představu, co to je volný trh, když jej nikdy ani neviděl a od dob Bettina Craxiho nezískal žádnou zakázku poctivě, pokud vůbec někdy.

Dnes mě obzvláště zaujal on-line rozhovor s Ing. Janem Mládkem CSc. v Hospodářských novinách, ekonomickým expertem ČSSD (viz zde). Tentokrát mám pro změnu pocit, že si pro svůj titul odskočil do let 50. minulého století, neboť tehdy bylo velmi módní keynesiánství. Výstižnější by bylo nazývat jej ekonomickým kuchařem, nicméně takových pojmů v zájmu korektnosti HN neužívají.

Pod kapitánem Paroubkem hrozí hluboký ponor do červených čísel...

Pan Mládek, potažmo ČSSD považuje za prioritu zavedení eura v ČR již kolem roku 2014 až 2015 a v rámci toho do dvou let snížit schodek rozpočtu minimálně na tři procenta HDP. Současně slibuje urychlit hospodářský růst, nicméně neprozradil jak, zato se zmínil o zvýšení daně z příjmu podniků a progresivní daň pro vyšší příjmové skupiny. Zároveň však se bude snižovat nezaměstnanost a firmy, ač více zdaněné, budou přece v důsledku naordinovaného hospodářského růstu nabírat zaměstnance.

Že není možné mít všechno co pan Mládek vyjmenoval? Stačí snížení nezaměstnanosti a stabilizaci veřejných financí označit za okamžité a přijetí eura a hospodářský růst za střednědobé cíle. Pak diskuze sklouzla z ekonomické roviny k etice, což je vskutku zajímavá kombinace. Dozvídáme se, že progresivní daň z příjmu fyzických osob je „výrazem zodpovědnosti a solidarity s těmi co vydělávají méně.“ Pokud si správně pamatuji z hodin filosofie, pak solidarita implikuje dobrovolnost a je od ní neoddělitelná. Přikázaná dobrovolnost je tedy nejen protimluv, ale ještě k tomu hořce cynický. Inu pokud něco černého dostatečně dlouho nazýváme bílým, pak je to bílé.

Progresivní daň je dle slov pana Mládka dokonce v zájmu lidí s vyššími příjmy, neboť „pokud to neudělají i je to postihne-budou mít vyšší výdaje na ploty s ostnatým drátem, soukromé bezpečnostní agentury atd.“ ČSSD má asi v plánu podporovat třídní boj a neposlušné buržoazii hrozí zakroutit krkem jako kdysi Klement Gottwald. Jde o osvědčené a v českém prostředí vyzkoušené metody, tak proč jich nevyužít.

Ostatně osvědčenými metodami se pan Mládek zaštiťuje dál, když obhajuje právě onu progresivní daň: „Progresivní zdanění fyzických osob je obvyklé ve všech civilizovaných zemích. Je poměrně solidně podepřeno ekonomickou teorií: teorií mezního užitku.“ V západních zemích se skutečně rozšířilo, ale tomuto principu byla vytýkána právě jeho nemorálnost. Slovy Jamese Milla je progresivní daň krádeží na těch, kteří pracují více. Co se týče teorie mezního užitku pak v tomto případě je těžké ji aplikovat, neboť naráží na racionální volbu každého ekonomicky uvažujícího jedince, zvláště u jedinců českých, kteří mají málo úcty a vůle dodržovat zákony, které je poškozují nebo se zdají nelegitimními. A tak k utíkání firem i nadaných jedinců (viz např. zde) se přidá řada úniků daňových.

V případě zkušeného ekonoma nepředpokládám neznalost, a tak nelze jinak než označit za vrcholný cynismus označit průběžný systém financování důchodů, který je v ČR dnes a jenž nás za pár let pravděpodobně zruinuje, za „nejstabilnější co existuje“. Každý systém založený na Ponziho schématu se zdá být skutečně stabilní, když pod pohrůžkou sankcí jsou všichni nuceni tento systém využívat, ale jako všechny pyramidové hry, i tato „solidární pyramida“ se jednou zhroutí.

Nejvíce mě ale potěšilo, že vlastně žiji v daňovém ráji, jak se mi pan Mládek snaží namluvit. S vyslovením slov „daňový ráj“ si ihned každý vybaví nízkou míru zdanění, ale stejně neodmyslitelně k tomu patří i stabilní legislativní prostředí a možnost domoci se práva v rozumné době. Každý, kdo v ČR podával daňové přiznání alespoň za dvě fiskální období nebo se už musel potýkat se soudy ví, že posledně jmenované znaky daňových rájů jsou u nás jen zbožným přáním.

A nakonec až se ti produktivnější odstěhují, pak skutečně nezbude nic jiného, než více zdanit ty, kteří zůstanou.

Stanovisko 19. schůze Výkonného výboru ÚV KSČM ze dne 13. listopadu 2009 k 20. výročí událostí 17. listopadu.

Hodnota každého poznání, včetně poznání minulosti, se měří schopností přispět k pochopení současných problémů. V době prohlubující se světové hospodářské krize si občané v České republice budou 17. listopadu připomínat dvě významné historické události našich dějin.

Před sedmdesáti lety byl brutálně potlačen nacistickou okupační mocí hitlerovského Německa odpor českých, především vysokoškolských studentů. Právě pro trvalé uchování vzpomínky studentských obětí na životech a jako stále platné varování před nebezpečím fašismu byl 17. listopad prohlášen Mezinárodním dnem studentstva. Tento odkaz, tak jak v naší společnosti a ve světě znovu sílí myšlenky fašismu a neonacismu, nabývá dnes na stále větším významu a Komunistická strana Čech a Moravy se k němu plně hlásí.

Dne 17. listopadu si však naše společnost bude připomínat i dvacetileté výročí počátků novodobé kapitalistické historie České republiky. Je to důvod k zamyšlení a zhodnocení tohoto období plného přání, nadějí a slibů.

V roce 1989 požadavek demokratizace veřejného života vyjadřovala většina společnosti. Velká část společnosti očekávala změny v národním hospodářství. Většina společnosti si však také přála zachování socialistického společenského systému, pracovních a sociálních jistot. Političtí „vůdci“ listopadových událostí v roce 1989, zejména Václav Havel a kolem něj soustředěná část tzv. „disentu“, od samého počátku lidem v České republice vědomě lhala. Zatímco většina společnosti měla nejasné představy o podobě budoucího vývoje v tehdejším Československu, měl právě Václav Havel představy zcela jasné, jen je vědomě lidem neříkal.

Nebyla to pravda a láska, kdo zvítězil a určoval základní hodnoty společnosti. Byli to ti, kteří cíleně tvrdou rukou budovali neoliberální kapitalistickou společnost, kde pod rouškou mravních hodnot existuje pouze jediné měřítko – soukromý zisk.

Za dvacet let polistopadové historie z myšlenek demokratizace společnosti zůstala pouhá fráze. Za zády Čechů a Slováků nové politické elity rozbily společný stát. Společenský majetek a hodnoty vytvořené prací občanů ve čtyřech poválečných desetiletích byly různou formou privatizovány a rozkradeny. Kupónová privatizace se stala podvodem století. Ve společnosti se objevila nezaměstnanost, dnes dosahující počtu půl milionu nezaměstnaných. Přes osm set tisíc lidí žije na hranici chudoby. Lidské zdraví i právo na vzdělání se staly zbožím. Místo bezpečnosti a právních jistot je společnost ohrožována narůstající kriminalitou a korupcí včetně korupce politické. Místo vojenské neutrality byla Česká republika vtažena do Severoatlantické aliance a její vojáci se aktivně účastní řady válečných konfliktů. Servilnost vůči tzv. spojencům a Spojeným státům americkým došla tak daleko, že česká pravice byla a je ochotna prodat Českou republiku zahraničním vojensko-ekonomickým zájmům USA a umožnit zde vybudování vojenské základny. I díky odporu většiny obyvatel k tomu zatím nedošlo.

Dvacet let slibů a lhaní všech polistopadových vlád a politických stran, které se na nich podílely, vrcholí v současné hospodářské krizi. ODS a ČSSD společně se svými politickými satelity nejsou schopny řešit současné sociální a hospodářské problémy ve společnosti. Vstupem do NATO a ratifikací Lisabonské smlouvy ztratila Česká republika podstatnou část své státní suverenity. Václav Havel, který nese osobní odpovědnost za vývoj ČR v posledních 20 letech, dokonce veřejně a systematicky zpochybňuje uspořádání Evropy po 2. světové válce.

Účty musí lidu České republiky složit ti, kteří se po celých dvacet let od 17. listopadu 1989 do dneška podíleli na politické a ekonomické vládě v České republice. Komunistická strana Čech a Moravy je k tomu vyzývá.

zdroj: Tisková mluvčí ÚV KSČM

V rubrice Extra Vám přinášíme zajímavé názory na rozličná společenská témata s cílem o nich otevřít širší diskuzi. Názory uvedené v příspěvcích v této rubrice nevyjdřují názory provozovatele tohoto webu.

Slušnou práci u nás neseženu a tak jsem se rozhodl hledat v Praze. Našel jsem si práci hned, jsem profík v oboru, plat je slušný – 38tisíc. Na denní dojíždění to ovšem není, takže si musím pronajmout byt a domů jezdit jen na víkendy a jedenkrát v průběhu týdne, když je třeba ženě pomoci, a taky aby nebyla pořád s dítětem sama. Samozřejmě něco stojí stravování v Praze, máme sice stravenky a žena mi dává jídlo sebou, ale stejně se nevyhnu občas nějaké restauraci. Ale práce mně baví, mám skvělé výsledky, firma je se mnou velmi spokojená a daří se nám.

Pracuji v Praze už měsíc a půl a přišla první výplata – 26 600 korun na dlaň. Z toho okamžitě vypláznu 10 000 korun za pronájem garsonky na Jižním městě. Ještě za vodu, plyn, internet (tedy výpalné Telecomu) 2000. Soukromě najedu domů a zpět 1 920km, což mně stojí jen na benzínu 4 800. Za různé další nutné pražské poplatky, které bych doma neměl, vydám asi tisícovku. Počítám, počítám…jsem blázen, abych tady makal celý týden bez rodiny za 8 800? Moje žena bere mateřskou 3 630, náš společný příjem je tedy 12 430 korun. Jak s tím vyžít?

Naše životní úroveň upadá. Dávám výpověď, odjíždím domů a přihlašuji se na Úřad práce. Moje odměna činí 10 800 korun za celodenní hraní s dcerou. Protože se večer nudím, skládám známým PC. Udělám tak jeden týdně, na každém vydělám asi 2 000, tedy 8 000 měsíčně na ruku. Uvažoval jsem, že si zřídím ŽL a začnu se tím živit. Tak jsem zašel na úřad. Paní mi vysvětlila, že musím platit minimální zálohy na sociální a zdravotní pojištění, dohromady asi 3000 za měsíc. Minimální daň mi ukousne minimálně 840 korun měsíčně. Počítám, počítám…Z mých vydělaných 8 000 mi tedy zůstane 4 160. Polovina? Pani, nechejte si ten formulář…

Podnikám dál na černo, neplatím nic, zdravotní za mne platí stát a sociální pojištění nikdo. Stejně je k ničemu. Dostávám 10 800 od Úřadu práce, 8 000 za služby přátelům, manželka 3630, takže náš celkový příjem do rodiny je 22 430. Naše životní úroveň se rapidně zvedla, letos v létě si konečně dovolíme dovolenou u moře a v zimě lyžování v Alpách. Minulý měsíc jsme si vyřídili sociální příplatek na bydlení a na dopravu MHD, dcera má atypický ekzém a manželka ji musí vozit k lékaři. To udělá 3 000 měsíčně, vyděláváme už 25 430 čistého a koupili jsme si hezkou Fábii na leasing. A hodná paní na úřadě slíbila, že nám příplatek doplatí za rok nazpět, potřebuji nové lyže a manželka si vyhlédla kožíšek. Těšíme se, až manželce zvednou mateřskou na 7 000, možná bychom si pořídili druhé dítě a koupili nové, lepší, zahraniční auto, ten leasing lehce z těch 35 800 čistého utáhneme.

Jednou za půl roku se nechám na chvíli zaměstnat a pak hurá znovu na ÚP. No, nějak ten měsíc vždycky přežiji…to víte, už jsem si zvykl na svůj denní režim: v 10 ráno žena zajde pro rohlíčky do pekárny, po cestě mi koupí noviny samé potěšitelné zprávy!), pak si chvíli hraji s dcerou a vyrazíme někam na výlet, podle počasí – do přírody, na koupaliště, na běžky, do akvaparku. Jen mně občas přepadá splín a pak mne trochu mrzí, že moje dvě vysoké školy, inteligence i schopnosti nejsou využity. Nemělo by to mrzet i tu paní na úřadě? Ale brzy mně to přejde, vždyť se máme tak dobře a já jsem nevděčný! Když se vrátíme z výletu, potkám občas kluky z bývalé práce a pozvu je na pivo. Jsou furt nespokojení, což nechápu. Makají a stále jim nestačí peníze. A přitom je to tak jednoduché…

Díky státe, díky vládo, miluji tuto svoji českou socialistickou zem!“

zdroj: http://www.volebnifakta.cz/?action=humor&page=65