Bylo tedy rozhodnutí Ústavního soudu nesprávné? To nelze říct, což je samo o sobě součástí problému. Je nepochybné, že změna byla v souladu se zákonem. Ani sama možnost rozdělit město na více obvodů není v rozporu s ústavou. Hlavní překážkou svévolného znásilňování volebního systému ve snaze „jít štěstíčku naproti“ a pomoci zajistit určitý konkrétní výsledek voleb je u nás ústavní „princip poměrného zastoupení“. To je ale zoufale vágní pojem.

Právní věda je nám při jeho výkladu k ničemu, ani politologové se ovšem neshodují na jediné definici poměrnosti. Je ale všeobecně přijímáno, že poměrnost volebního systému je veličina, která může nabývat různých hodnot na pomyslné škále, podobně jako například teplota. Jenže ústava ani jiné právní předpisy nepopisují žádný nástroj, jak míru poměrnosti měřit.

Nikde se ani neříká, kde leží ona pomyslná hranice, za kterou je už konkrétní volební systém příliš málo poměrný. Rozhodnutí bude vždy v zásadě na libovůli ústavních soudců. Ti si mohou, když to přeženeme, klidně hodit korunou. Padne-li pana, deformuje daný systém výsledky volební soutěže v nepřiměřené míře. Padne-li orel, je to ještě v pořádku.

Co s tím? Bezpečným řešením je odstranit samotnou příčinu problému – odebrat městským zastupitelům možnost dělit území města na více obvodů, a tedy i možnost činit tak účelově. Je třeba podotknout, že kromě Prahy tuto praxi používá pouze Olomouc. Tamní zastupitelé se přitom chovají příkladně. Pokud je mi známo, olomoucké obvody nebyly nikdy měněny, takže volební pravidla jsou předvídatelná.

Jenže dělení měst na více obvodů může mít i racionální důvod. Kvůli takzvanému panošování je nezbytné, aby se v komunálních volbách všechny kandidátní listiny nacházely na jediném volebním lístku. V případě takzvané „velké radnice“ v Praze, kde se o mandát uchází několik stovek kandidátů, by to bylo doslova obrovská plachta.

Řešení je jednoduché. Zrušme možnost dělit obce pro účely komunálních voleb na více obvodů a křesla pražského magistrátu rozdělujme volebním systémem používaným při krajských volbách. Praha je konec konců i krajem, takže taková úprava nepostrádá logiku. Stávající volební systém by byl v hlavním městě zachován při volbě jednotlivých městských částí.

Včera jsem zaslechl námitku, že taková změna není možná, protože volby magistrátu by se v takovém případě musely časově sladit s volbami v jiných krajích. To je ale holý nesmysl. Změna volebního systému není sama o sobě žádným důvodem pro zkracování či prodlužování mandátu. Volby v Praze se mohou i nadále konat v současném termínu. Takzvané asynchronní volby zná celá řada zemí, například Německo či Španělsko.

Radek John přispěchal krátce po rozhodnutí Ústavního soudu s příslibem, že řešení celé situace bude součástí jeho „volebního kodexu“, komplexní změny volebního zákonodárství v České republice, kterou předloží příští týden do vlády. Doufejme, že jeho recept bude podobný jako ten náš.

Pro chameleoncharlie.cz napsal Kamil Gregor

Peníze až na prvním místě

O co jde? V připadě pádu vlády předkládá česká ústava jasná pravidla hry, která česká politická elita opakovaně ignorovala. Ačkoli se politikové dušují, že ústava nepočítá se situací, kdy se strany nechtějí nebo nemohou dohodnout a jimi navržený ústavní zákon je tak nejlepší řešení, pravý důvod je mnohem prozaičtější: peníze.

Průměrný poslanecký plat je něco málo přes 61 000 Kč. Se započtením nezdanitelných poslaneckých náhrad a všech možných i nemožných příspěvků se poslanci dostávají ke hranici 100 000. To jsou zajisté významné peníze v rozpočtu kterékoli domácnosti. Kdyby se ale sněmovna rozpustila hned, politici by o své platy přišli.

Pro větší zobrazení klikněte na obrázek

Facka českým politikům určitě stojí za fotku, co říkáte?

A tak se rozhodli ústavě ukázat vztyčený prostředníček a obešli standardní postup jednorázovým ústavním zákonem, který zkrátil funkční období dané sněmovny k určitému datu. Své platy si tak mohli ponechat…

O tomto nešvaru se samozřejmě dobře vědělo, nicméně kritici byli postupně umlčeni a poslanci se ke kritice zákona, který jim zaručil pěkné kapesné, příliš neměli. Jediný kdo mohl tento postup poslanců napadnout, byl Ústavní soud, který se ovšem může zabývat pouze někým podanou stížností, která přišla až tento rok s osobou Miloše Melčáka.

David s Goliášem

Celé řízení probíhalo ve znamení výrazné intelektuální i argumentační převahy strážců ústavnosti. Za dolní sněmovnu byl lehce nelogicky vyslán Lubomír Zaorálek (ČSSD), který se i nyní prokázal jako zkušený rétor, klasické zbraně politika (schopnost zamluvit nepříjemné téma a odvést pozornost jinam) však byly na soudce krátké. Ani v dlouhých monolozích soudci požadované argumenty nenašli.

Naopak žádný z diváků si nemohl nevšimnout  jisté neúcty politiků k ústavě ČR, která přímo čpěla ze Zaorálkových odpovědí na otázky ústavních soudců. Jestli to soudce jen utvrdilo v jejich rozhodnutích, je otázkou…

Volby tedy 9. a 10. října nebudou. Boj o další termíny bude jistě zajímavý, protože i ten vyhrává volby. Nejmenší radost z nového termínu bude mít asi ČSSD, která tradičně republiku zaplavila oranžovými billboardy. Volby nejsou levná sranda a vrásky socialistům jistě přidává i fakt, že s kampaní začali prakticky o měsíc dříve, než političtí konkurenti. Nicméně teď tratí všichni.

Jestli se skutečně politici z nálezu Ústavního soudu poučili, ukáže až čas, důvěra občanů v instituce tohoto státu ale určitě doznala zlepšení. Je něco prohnilého v politice české, a jestli to další Melčáci vynesou, sklidí pouze potlesk.