Petr Nečas, svého času známý jako „Pan poctivý“ nebo také „Pan čistý“, možná jezdí ve staré Fabii a bydlí v malém družstevním bytě. Možná jde z části o mediální útok na premiéra a možná si dokonce Nečasovi úředníci ony vysoké odměny zaslouží.

Toliko možná. Jisté však je, že Petr Nečas nemá žádný důvod platy ani odměny svých úředníků tajit, tím méně, pokud si je zaslouží. A jde-li o mediální útok, pak nejjednodušší způsob jak takovým atakům do budoucna zabránit, je důsledně úřednické platy zveřejňovat.

Obvykle klidný Petr Nečas vypadal velmi rozladěně, když se novináři vůbec začali o platy jeho úředníků a poradců zajímat A ještě rozladěnější byl, když s tím novináři nepřestali. Drzost vrcholných politiků považovat platy vysokých úředníků za něco, do čeho občan nemá právo strkat nos, je do nebe volající.

Bylo by to od nich drzé, i kdyby to nebylo v rozporu se zákonem. Boj s korupcí a transparentnost jsou hezká hesla a jistě si na ně i pan Nečas vzpomene před dalšími volbami. Prozatím však máme právo leda tak, kulantně řečeno, být zticha.

Pan premiér dal jednoznačně najevo, že si transparentnost ve veřejných financích představuje naprosto jinak než jeho voliči. Blíží se krajské volby, tak ať se pak vládní strany nediví, že volič si to taky představuje jinak.

Obě strany připravují společné kandidátky do krajských voleb. Podobnost s Čtyřkoalicí není náhodná. Tento subjekt vznikl jako spojenectví malých stran proti dominanci ODS a ČSSD. Nyní se opakuje něco podobného na krajské úrovni. V krajích totiž mnohdy díky velkým koalicím skončily lidovci i zelení v opozici.

Pro obě strany představuje společná kandidátka možnost „vytáhnout“ do zastupitelstva své lidi i v krajích, kde by na vlastní pěst neměly šanci. Zelení by si ale měli na svoje lidovecké bratry a sestry dávat pozor. Unii svobody se totiž podobná spolupráce s KDU-ČSL pěkně vymstila.

V parlamentních volbách v roce 2002 se na společných kandidátkách obou partají víceméně spravedlivě střídal lidovec a unionista. Jenže lidovečtí voliči masivně rozdávali preferenční hlasy lidoveckým kandidátům. KDU-ČSL proto nakonec získala plných 23 z 31 společných mandátů. Přitom nebýt preferenčního hlasování, měly by obě strany zhruba stejně křesel.

Je rovněž otázkou, do jaké míry může tento sňatek (bezpochyby) z rozumu fungovat vzhledem k extrémním odlišnostem v programech obou stran. Politologové Roman Chytilek a Otto Eibl z Masarykovy univerzity měřili před časem ideologickou vzdálenost českých politických stran (více zde).

Pozice SZ a KDU-ČSL na nejdůležitější ose „pravice versus levice“ jsou prakticky totožné, obě strany se nachází zhruba ve středu pomyslného kontinua. To by hovořilo ve prospěch spolupráce obou subjektů.

Jenže na druhé, vedlejší ose „sociální liberalismus versus sociální konzervatismus“, která vyjadřuje postoj stran k otázkám, jako jsou svazky homosexuálů, eutanazie nebo legalizace marihuany, je rozdíl mezi stranami extrémní. Třeba v jižních Čechách už spolupráce padla kvůli neshodám okolo kůrovce a Temelínu.

Rozdíly v programu mohou obou stran do jisté míry překonat rozdíly v jejich volební geografii. Zatímco KDU-ČSL je úspěšná zejména na jižní Moravě a spíše na venkově, voliči Strany zelených se prakticky nachází pouze ve čtyřech velkých městech: Praha, Brno, Liberec a Ostrava.

Dá se proto čekat, že lidovečtí voliči „zkousnou“ nějakého toho zeleného na společné kandidátce obou stran a naopak. Jak ale budou vypadat billboardy obou stran? A co společné mítinky? Budou se konat spíš před kostelem nebo na technoparty?

Jak se to dělává, začneme od třetího místa. To obsadila krásná vesnička Žimutice kousek od Týna nad Vltavou. Obec vyniká hned ve dvou směrech: kostelem svatého Martina ze 13. století a 22,22% voličů, kteří dali v květnu 2010 svůj hlas führerovi Vandasovi.

Na druhém místě, s 22,34% hlasů pro DSSS, skončil Lesní Jakubov v okrese Třebíč, vyhlášený svým spolkem dobrovolných hasičů s roztomilým znakem malovaných sekerek. Inu, ne nadarmo se říká, že nejvíce neonacistů je v ozbrojených složkách…

Ale vítězem naší malé ankety je vesnička Hvozdec ležící v malebné krajině mezi třeboňskými rybníky. Tady Dělnická strana získala plných 23,64% hlasů. Kdyby si vedla tak dobře V celé České republice, dostal bych asi za psaní tohoto blogu, jak se říkalo za Stalina, osm gramů do zátylku.

Ale pozor! Na tyto „údaje“ jsem narazil nedávno při práci s volebními výsledky. Mimořádně vysoká procenta jsou samozřejmě způsobena velmi malými počty voličů v obci.

Hvozdec má 75 registrovaných voličů, přičemž k volbám jich přišlo 55. Oněch 23,64% pro DSSS ve skutečnosti tvoří jen 13 lidí. V Lesním Jablunkově dokonce volilo jen 9 lidí, pro vandasovce z DSSS pouze dva. Spíše než jako filipiku proti neonacistům berte tento článek jako ukázku toho, jak mohou „tvrdá data“ zkreslit realitu.

Podobných excesů lze ve volebních výsledcích najít více. Mezi politology je známá obec Březina, kde se rozkládá obrovský vojenský újezd. V posledních volbách tu hlasovalo 8 voličů, účast byla 100%. Jako za minulého režimu, že? Jenže až do roku 2002 byla účast 0%, protože tu nebyli voliči žádní. V roce 2010 získaly všechny strany shodně 16,66% hlasů. Každý z 8 voličů totiž hlasoval pro jinou.

A kdyby vás zajímalo, v jakých lokalitách je DSSS doopravdy silná, pak vězte, že to jsou volební okrsky číslo 2, 3 a 4 v Litvnínově. Ano, jde o sídliště Janov, neslavně známé svými „nepřizpůsobivými občany“. Zdá se, že akce v tomto případě vyvolává stejně silnou reakci.

Pro ChameleonCharlie.cz Kamil Gregor

Bylo tedy rozhodnutí Ústavního soudu nesprávné? To nelze říct, což je samo o sobě součástí problému. Je nepochybné, že změna byla v souladu se zákonem. Ani sama možnost rozdělit město na více obvodů není v rozporu s ústavou. Hlavní překážkou svévolného znásilňování volebního systému ve snaze „jít štěstíčku naproti“ a pomoci zajistit určitý konkrétní výsledek voleb je u nás ústavní „princip poměrného zastoupení“. To je ale zoufale vágní pojem.

Právní věda je nám při jeho výkladu k ničemu, ani politologové se ovšem neshodují na jediné definici poměrnosti. Je ale všeobecně přijímáno, že poměrnost volebního systému je veličina, která může nabývat různých hodnot na pomyslné škále, podobně jako například teplota. Jenže ústava ani jiné právní předpisy nepopisují žádný nástroj, jak míru poměrnosti měřit.

Nikde se ani neříká, kde leží ona pomyslná hranice, za kterou je už konkrétní volební systém příliš málo poměrný. Rozhodnutí bude vždy v zásadě na libovůli ústavních soudců. Ti si mohou, když to přeženeme, klidně hodit korunou. Padne-li pana, deformuje daný systém výsledky volební soutěže v nepřiměřené míře. Padne-li orel, je to ještě v pořádku.

Co s tím? Bezpečným řešením je odstranit samotnou příčinu problému – odebrat městským zastupitelům možnost dělit území města na více obvodů, a tedy i možnost činit tak účelově. Je třeba podotknout, že kromě Prahy tuto praxi používá pouze Olomouc. Tamní zastupitelé se přitom chovají příkladně. Pokud je mi známo, olomoucké obvody nebyly nikdy měněny, takže volební pravidla jsou předvídatelná.

Jenže dělení měst na více obvodů může mít i racionální důvod. Kvůli takzvanému panošování je nezbytné, aby se v komunálních volbách všechny kandidátní listiny nacházely na jediném volebním lístku. V případě takzvané „velké radnice“ v Praze, kde se o mandát uchází několik stovek kandidátů, by to bylo doslova obrovská plachta.

Řešení je jednoduché. Zrušme možnost dělit obce pro účely komunálních voleb na více obvodů a křesla pražského magistrátu rozdělujme volebním systémem používaným při krajských volbách. Praha je konec konců i krajem, takže taková úprava nepostrádá logiku. Stávající volební systém by byl v hlavním městě zachován při volbě jednotlivých městských částí.

Včera jsem zaslechl námitku, že taková změna není možná, protože volby magistrátu by se v takovém případě musely časově sladit s volbami v jiných krajích. To je ale holý nesmysl. Změna volebního systému není sama o sobě žádným důvodem pro zkracování či prodlužování mandátu. Volby v Praze se mohou i nadále konat v současném termínu. Takzvané asynchronní volby zná celá řada zemí, například Německo či Španělsko.

Radek John přispěchal krátce po rozhodnutí Ústavního soudu s příslibem, že řešení celé situace bude součástí jeho „volebního kodexu“, komplexní změny volebního zákonodárství v České republice, kterou předloží příští týden do vlády. Doufejme, že jeho recept bude podobný jako ten náš.

Pro chameleoncharlie.cz napsal Kamil Gregor

Spustit hru

Peníze, špína, pomluvy - hlavní zbraně kandidátů!

Jak se ukázalo právě v Krupce, stačí si voliče přivézt a zaplatit (100 – 300 Kč za hlas). Svážet lidi autem k volebním místnostem je ale docela nápadné řešení, které navíc soud označil za nepovolenou agitaci v blízkosti volebních místností – a volby se musely opakovat. Stejně tomu bylo i v Těšíně.

Taková zaplacená radnice ale není levná věc, proto je radno se třetímu pokusu vyhnout. Na to, aby „vše proběhlo, jak má“, dohlížejí pravděpodobně hned dvě strany, které povolné voliče v době doznívání finanční krize společně obšťastňují hned tisícovkou, nebo patnácti stovkami. O příspěvek do rodinného rozpočtu jste si o víkendu mohli požádat u těšínské pobočky ČSSD nebo strany SOS pro Český Těšín.

Komunální volby jsou ideální brigádou pro řadu lidí...

K volebním místnostem by Vás ale tentokrát nikdo nedovezl a výplatu byste museli pokoutně vymámit třeba ve smluvené trafice. I tak se ale 1500 Kč pro většinu ochotných voličů stalo nejrychleji vydělanými penězi v životě a ve srovnání s Krupkou se jedná o královskou výplatu.

Cílení politických stran na sociálně slabé nebo nepřizpůsobivé občany navíc zaručilo této strategii značný úspěch a to i přes zvýšený zájem policie a Transparency International. Mimochodem na podobné peníze si nepřijdou ani členové volební komise…

To nejhorší ale opět na konec. Jak jste si správně všimli, soud nařídil opakování voleb kvůli nepovolené agitaci, nikoli kvůli kupčení s hlasy, které bylo hlavním důvodem stížnosti. A to jednoduše proto, že obchodně tržní chování politických stran ve volbách nikdo nepředpokládal, proto ani není upravené zákonem.

Kupovat hlasy je prakticky možné i v krajských volbách,  narazili byste až ve volbách do Parlamentu. Zbývá jen doufat, že tento legislativní paskvil naše politická reprezentace co nejdříve zalátuje pořádnou záplatou. Ona by se jim totiž myšlenka placených „politických dobrovolníků“ mohla snadno zalíbit.

Edit 25.1.2011: Ústavní soud dnes nařídil opakování komunálních voleb v Krupce, tentokrát skutečně kvůli kupčení s hlasy. Kupovat hlasy voličů již nebude možné v žádných volbách v ČR. Soudce zpravodaj Stanislav Balík k tématu prohlásil: „Uvažoval jsem i o tom, že bych napsal do odůvodnění, že takováto absence politické kultury by byla možná snad pouze ve westernovém příběhu o bandě zlosynů, která chce uchvátit městečko na americkém Západě ve druhé polovině 19. století.“

Vynaložené stamiliony se ale ne vždycky vyplatí. Jak jsou politické billboardy bezzubé a bez nápadu ukázala reklamní agentura KONEKTOR. Zachovali grafiku, slogany jen trochu upravili a hned by politické strany místo idejí mohly prodávat třeba auta. Krásný důkaz ideologické vyprázdněnosti politického sdělení současnosti…

Saab

Naděje

Změna

Čistý pohon

SsangYong

13. plat

Autoservisy

Benzinka

Sny dětí

Výběr

ČSSD využívá situace a zveřejňuje prohlášení a billboardy se sdělením, že konkurenční ODS a TOP09 podporují násilí, protože veřejně neodsoudili útoky na politické rivaly. ČSSD následně volby vyhraje, ale o pár týdnů později zbavil soud všech 64 jejich poslanců mandátu -  kvůli lživé předvolební kampani…

Utopie? U nás možná, ale v Británii tvrdá realita. Soud v britském Manchesteru zbavil labouristického poslance Phila Woolase mandátu za to, že při kampani před květnovými parlamentními volbami šířil o svém soupeři nepravdivé informace, tedy lhal. Woolas o svém soupeři tvrdil, že nadbíhá muslimským radikálům a hájí použití násilí, protože neodsoudil výhrůžky, které sám dostával. Tento přelomový rozsudek (první svého druhu za 99 let) Woolasovi vynesl pozastavení členství ve straně a zákaz zasedat v Parlamentu na tři roky.

Socialisté jsou nejvýraznějším adeptem na postih za lživou kampaň

Dokážete si něco podobného představit v českém prostředí? V kampaních by se prostě nesmělo lhát. O pravdivosti kteréhokoli tvrzení se dnes dá vyřknout kvalifikovaný verdikt, čili by to neměl být až takový problém. Třeba by Vás potom přestaly politické strany lákat na naprosto zcestné předvolební sliby. Typicky naslibování modrého z nebe za zvolení politika do úřadu, ve kterém předvolební slib ani nemůže projednat, natož o něm rozhodnout (více zde).

To by ovšem vyžadovalo trochu jinou politickou kulturu. Předně by se politické strany musely pod veškeré prvky svých kampaní podepisovat (nejlépe určit zákonem), což dnes rozhodně není běžné. Před každými volbami se na internetu vyrojí hromada anti-kampaní, jejichž původ rozhodně není lehké dohledat. To samé platí o billboardech, který si poměrně snadno může pronajmout kdokoli.

A tak se zavedením podobného nařízení raději ani nepočítejme – ne kvůli komplikovanému prosazování jeho účinnosti, ale především proto, že by jej museli navrhnout a schválit ti samí lidi, kteří díky všemožným polopravdám nebo lžím již v Parlamentu sedí.